Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  2011-10-19   3,110
V rubrike Kniha týždňa sa tentokrát odkloníme od zaužívaného spôsobu a venovať sa budeme nielen knižke, ale predovšetkým jej autorovi, ktorým je Karel Goliath-Gorovský (1901-1985). Téme sa venujeme z príležitosti 90. výročia založenia KSČ, v ktorej sa združili českí, nemeckí, slovenskí a maďarskí predstavitelia ľavicovej platformy v sociálnej demokracii, ktorí sa na svojom ustanovujúcom zjazde 16. mája 1921 v Prahe prihlásili k 21 bodom Kominterny a tým sa stali pobočkou sovietskej boľševickej strany v Československu.

Az e heti könyvismertetőnk eltér a szokványostól, ugyanis nem annyira egy könyvről, mint inkább annak szerzőjéről - Karel Goliath-Gorovský (1901-1985)-ról szól.  

Az apropót az adja, hogy 90 éve alakult meg Prágában a Csehszlovák kommunista párt, melyben cseh, német, szlovák és magyar baloldali szociáldemokraták tömörültek és akik alakuló kongresszusukon 1921. május 16-an  elfogadták a Komintern 21 pontját és ezzel a szovjet bolsevik párt csehszlovákiai fiókszervezetévé váltak.
Karel Goliath-Gorovský (1901-1985) - 1925-ben szerzett jogi doktorátust a prágai Károly-egyetemen. Már 1916-tól Bohumír Šmeral, az 1921-es kommunista pártegyesítés egyik kulcsfigurája és  későbbi Komintern-vezér titkáraként működött. Goliath 1926-ban szakított a bolsevik szemlélettel és ügyvédként dolgozott tovább. A német megszállás alatt bujkálni kényszerült, majd csatlakozott a Lengyelországban szervezkedő Svoboda-féle cseh hadtesthez. Lengyelország lerohanása után szovjet fogságba került és 17 éven át a sztálini Gulágok poklát járta. 1957-ben rehabilitálták, hazatérve Csehszlovákiába megírta visszaemlékezéseit, amiért a rendszer ismét börtönbe zárta. 1969-ben a prágai tavasz idején jelent meg az alább közölt tanulmánya Bohumír Šmeral-ról. A Husák-féle normalizáló idejében azonban ismét üldözték, majd az Opavai elmegyógyintézetbe zárták.
Az ismertetett könyv Németországban a kölni Index cseh emigráns kiadóban jelent meg 1986-ban a Ján Mlynárik történész által kicsempészett kézirat alapján.






















K "Bohumíru Šmeralovi" Karla Gorovského
(Revue dějin socialismu, 1969/6)
Je známo, že mnohý historie milovný čtenář dává často přednost pamětem a vzpomínkám před odbornou historickou literaturou. Vedle mnoha jiných důvodů je to i výsledkem té okolnosti, že proti chladnému, a navíc jen zřídkakdy zcela úspěchem korunovanému úsilí historické práce o věcnou objektivitu, všestrannost hledisek a střízlivost rozboru stojí zde ráznost osobně stimulovaného zaujetí, dramatičnost ostré kontury subjektivního soudu a anekdotický konkrétní detail. Tento protiklad bývá o to výraznější, o co více obecnosti a bezvýrazností je na jedné straně a o co více zajímavých podrobností a barvitosti je na straně druhé.

Vzpomínky a paměti, které mají tyto kvality, jsou a zůstanou hledanou četbou, jsou a zůstanou i neopomenutelným pramenem pro historika. Zároveň však právě těmito vlastnostmi vždycky budou i potencialitou legendotvorné síly, která se uplatní všude, kde věcná znalost širších souvislostí nevytváří dostatečné předpoklady pro kritické přijímání jejich svědectví a výpovědi.
Tato poznámka nemá ovšem za účel bagatelizovat význam vzpomínek a pamětí, tím méně pak práce, již tyto řádky uvádějí. Chci pouze připomenout, že vzpomínky a pamětí je třeba jako vzpomínky a paměti přijímat a číst, to jest kriticky a v konfrontaci. Jen za takových předpokladů se mohou stát zdrojem významných a zajímavých poznatků nejenom o tom, o čem bezprostředně mluví či píší, ale i o tom, o čem vypovídají nepřímo, maně a nevědomě. Za těchto podmínek se mohou současně stát i důležitým podnětem k formulaci nových otázek a k formování nových zřetelů a hledisek posuzování.
Obsáhlá stať Karla Gorovského o Bohumíru Šmeralovi, se kterou se čtenář na dalších stránkách seznámí (ve srovnání s originálem ve zkrácené a poněkud upravené podobej, je v podstatě výpovědí pamětníka, i když není vzpomínkovou prací ve zcela tradičním, klaslckém slova smyslu. Má mnohé z rysů, které zakládají oblibu i význam vzpomínkových prací, zároveň však v nejednom směru její hraníce přesahuje, zčásti k prospěchu, zčásti snad i ke škodě věci.

Karel Gorovský (vlast. jménem dr. Karel Goliath), jehož pero se stalo známým už před padesáti lety, v době revolučních zápasů marxistické levice, když byl ještě mladičkým studentem, netlumočí ve své práci jenom své vzpomínky na Šmerala, ale pokouší se podat ucelený biografický portrét této osobnosti, ocenění jeho jednotlivých vlastností, jeho názorů a myšlení i celkové zhodnocení jeho historického významu. Je to pokus velice smělý, uvážíme-li, kolik starostí a traumat Šmeralova osobnost mnoha historikům způsobila.
Vedle několika zdařilých dílčích analýz Šmeralovy osobnosti, jeho činnosti a myšlenek, a vedle několika pokusů méně zdařilých, stojí nepochybně větší řada anonymních ztroskotání v pracovnách historiků a publicistů. Proměny Šmeralovy osobnosti a problematika jeho biografie nejsou patrně náročné ani tak pro vnitřní složitost této významné, postavy našich moderních politických dějin, jako spíše pro komplikovanost, nepřehlednost a nepropracovanost dějů, jimiž procházela a do nichž zasahovala. Mnohé uzlové body těchto dějů jsou navíc ještě až přilit těsně svázány s přítomností a jejími horkými problémy, v nichž jen těžko může vzniknout příznivé klima pro pokus o chladný věcný rozbor.

Snad právě proto to musel být pamětník s pevnou základnou jednoznačného vidění a nazírání, kdo se pokusil podat ucelený obraz Šmerala. Odhodlal se k tomu patrně o to snadněji, že se pokládá do značné míry za jeho stoupence a vyznavače jeho koncepcí, myšlenek a názorů. Do popředí vystupuje v jeho práci zejména zvýrazňovaná shoda v národnostní otázce, v chápáni vývoje českého problému i v pojetí revolučního poslání socialistického a komunistického hnutí. V této shodě je obsaženo i hlubší a zásadnější polemické jádro Gorovského práce o Šmeralovi, namířené dále v minulosti i k současnosti a s ním je těsně spjat jeho pohled na nejvýraznější mezníky vývoje a celé hodnocení historie uplynulých padesáti let. V těchto souvislostech spatřuje pak hlavní kritérium posuzováni Smeralova historického významu a z jeho principů především posuzuje vývoj jeho myšlenek, názorů a praktické jeho činností.
Šmeral je pro Gorovského do určité míry stále tou osobností, jak ji chápal v době svého mladého revolučního nástupu na konci první světově války a v prvních letech předmnichovské republiku, v počátcích vzniku a formování našeho i mezinárodního komunistického hnutí i svých myšlenek a názorů o něm. Nelehké autorovy zkušenosti a poznatky desítek dalších let, které žil, jej však zároveň přiměly, aby Šmerala této doby, jejích idejí a snah viděl z nových poloh, aby je domýšlel do větší šíře a hloubky a konfrontoval se vším tím, co potom přišlo, aby současně také pod tímto zorným úhlem zkoumal a měřil i další Šmeralovy kroky, jeho postoje a vývoj, a aby především jím posuzoval jeho celkový historický význam.

Bez ohledu na to, která z těchto složek se v jednotlivých souvislostech uplatnila výrazněji, lze říci, že zvlášť podnětné myšlenky, postřehy a poznatky se prosazují zejména v těch částech práce, kde Gorovský vypovídá z přímého zážitky, z bezprostředního styku a poznání, kde si sám Šmerala objasňuje a kde bezprostředně reaguje na Šmerala a na událostí a poměry, kterými v celém svém vývoji prošel. Právě zde se mi zdá být Gorovského práce nejpoutavější, a také věcně nejvýznamnější. Gorovský zde také výslovně vystupuje jako memoárista vědomě usilující splnit svou povinnost pamětníka. »Vše, co líčím, není doda­tečná úvaha jako epitaf na náhrobku proletěvšího vichru historie. Právě moje věty obráží náplň naší duše a pružinu naší činností. ... Mé dnešní věty jsou závanem oněch let!«, píše na jedné ze stránek své práce, jakoby mimochodem.

Přesto, že ty části práce, v nichž chce Gorovský plnit více úlohu historiká než autora parnětí by přísná historiografická kritika shledala ze řady důvodů asi »lehkými« je i tu leccos z toho, co je možno bez rozpaků označit za nové či málo známé. Je tu shromážděno mnoho dosud nezpracovaných údajů, významných i méně důležitých, tlumočí se tu vzpomínky »z druhé ruky«, jež by jinak patrně zapadly.

Autor to činí věcně, ale nejednou i nekriticky, se zaujetím, a někdy i se zaujatostí á la these vlastního apodiktického soudu. Jsou tu i místa, kde naturalistický detail zkresluje a přehání až k příkrému odsudku a až k příliš názornému doložení prohlášené teze. Část shromážděného materiálu je tak sotva dotčenou surovinou či pouze osobitě zpracovaným polotovarem. Místy je Šmeral až příliš vyňat ze širších konkrétních souvislostí, zejména v mládí a v počátcích své předválečné činnosti, místy jsou pak příliš jednoduše konstruovány příčinné souvislosti a příliš přímočaré a jednoznačné vlivy. Jinde se velmi silně pociťuje autorova menší obeznámenost se závěry novější historické literatury a zjednodušené jednostranné chápání  některých problémů (např. centralismus). Ale to všechno jsou kritické výtky, které by platily více historické studii než memoárům. Podrobnější rozbor v tomto směru ponechme recenzím a polemikám, které se za příznivých podmínek, dříve nebo později, rozhodně objeví, ať už z hlediska jednotlivých dílčích, problémů nebo z hlediska celkového ocenění a charakteristiky Šmeralovy  osobnosti.

Gorovského práce o Bohumíru Šmeralovi je hlavní svou podstatou prací memoárovou a jako takovou je jí třeba také přijímat. Vychází z přesvědčení, jež je v mnoha ohledech zcela oprávněné, že Šmerálova osobnost nebyla dosud po zásluze oceněna, že nebyla plně doceněna a že v mnohém nebyl ani zcela rozpoznán její pravý historický význam, je proto vcelku pochopitelné, že toto přesvědčení plodí místy i opačný extrém — přeceňování některých rysů Šmeralovy osobnosti. Tato tendence je v některých souvislostech o to výraznější, že autor shledává ve vývoji uplynulých desetiletí jednoznačný důkaz správnosti a prozíravosti šmeralových názorů. Uplynulá desetiletí vidí jako praktické ověření a potvrzení jeho koncepcí, jako praxi, která mění jeho dočasné porážky v konečné vítězství.
Výklad Šmeralových myšlenek, snah a osudů je v Gorovského práci pojat snad trochu i jako symbol myšlení a názorů té části generace zakladatelů komunistického hnutí, jež se právě jako Karel Gorovský stala obětí stalinských deformací, svých názorů a zásad se však nevzdala, ve víře v ně zachraňuje smysl celého svého života a v renesanci jejich platnosti spatřuje i smysl a zhodnocení vlastního utrpení a obětí.
Jen nerad bych ovšem touto poznámkou vyvolávat myšlenku, že Gorovského práce o Šmeralovi je snad především statí o Karlu Gorovském — to nikoli, protože Gorovského práce je cele prací o Šmeralovi, i když je v ní mnoho z Gorovského, tehdejšího i dnešního. A proto je Gorovského práce o Šmeralovi nejenom vzpomínkovou prací a pokusem o biografickou studii, ale je to i významný dokument doby.

Vladimír Kašík

 



 

Karel Gorovský, Bohumír Šmeral
(Revue dějin socialismu, 1969/6)

Seele des Menscben, wie gieichst du dem Wasser!
Schicksal des Menschen, wie gleichst du dem Wind!
J. W. Goethe


Bohumír Šmeral je postava českého socialismu, jež má evropský, svě­tový význam. O jiných Jeho představitelích v naší zemí byla napsána řada knih líčící začasté každý krok jejich (nikoliv vynikajících) životů. O Šmeralovi jako člověku byla uveřejněna pouze jediná časopisecká črta jeho přítele Bohuslava Novotného "Dr. Bohumír Šmeral" v Ka­lendáři Svobody na rok 1946, týden 44. Je to esej kusá a schematická. Heřman Tausik napsal se svými spolupracovníky v roce 1946 spisek "Kdo je Dr. Bohumír Šmeral"
Soudě podle zachované korespondence mezi ním a Rudolfem Slánským byla to práce cenná, nebot Tausik osobně se stýkal se Šmeralem od chvíle jeho příchodu do Prahy v roce 1893 a patřil mezi jeho blízké druhy. Spis obsahoval množství osobních vzpomínek. na Šmerala, napr. vyprávěl o jeho kulečníkové teorii, o příhodě s oenerálem Gálgoczym a podobně. Po různých úpravách byl spisek vysázen nakladatelstvím »Orbis«, které ho u Tausika objednalo, avšak přesto nakonec nebyl vydán v důsledku věcně neodůvodněného zásahu Václava Kopeckého. Jinak Šmeralem jako člověkem, a to Šmeralem humanistou, zabývá se byť i jen králce Zdeněk Šolle v knize napsané spolu s Alenou Gajanovou "Po stopě dějin. Češi a Slováci v letech 1848—1938" (1969). Stručné vývody ŠoIIeho jsou správné a duchaplné.

Ani základní materiály vztahující se na Bohumíra Šmerala nejsou dodnes zjištěny anebo uspořádány. V pražském Ústavu dějin socialismu (ÚDS) se nalézá rozsáhlý fond č. 55, jenž obsahuje archívní dokumenty předané ústavu rodinou Šmeralovou i postupně sebrané odjinud. Je to podstatná a cenná sbírka. Avšak nyní vznikl další a významný archív "Fond rodiny Šmeralových" v Okresním archívu v Třebíčí, jenž je složen z listin, zápisních knih a jiných objektů, které byly po zrušení bytu rodičů Bohumírových a zřízení jeho památníku v rodném domě roku 1962 spolu s nábytkem odloženy na půdě. Tyto dokumenty nejsou dosud zpracovány. V Západomoravském muzeu v Třebíči je celá rozsáhlá místnost zaplněná písemnostmi ještě neroztříděnými a neagnoskovanými, v níž patrně budou rovněž dokumenty, vztahující se k Bohumíru Šmeralovi a jeho rodině. Stejně je tomu s různými fondy okresního archívu, dále archívů města Třebíče, bývalé okresní politické správy a dnešního okresního národního výboru tamtéž, různých moravských Školských instancí nižších a vyšších, státního archívu v Brně. V Bos­kovicích je nevyužit městský archív, různé materiály města a jeho vlastivědného muzea, dále archív a jiné listiny někdejšího boskovického okresního úřadu, vesnic v jeho obvodu (Lhota-Rapotín, Sudice, Vanovice aj.), různých moravských obcí (Svatoslav u Tišnova, Nihov a Velká Bíteš, Ořechov, Náměšť nad Oslavou aj.). Ve spisech advokátní kan­celáře Bohumírova bratra dr. Theodora Šmerala je jistě ukryta nejedna skutečnost mající význam pro biografií B. Šmerala. Též osoby, která se s Bohumírem Šmeralem, zvláště v jeho mládl, i s jeho rodiči úzce stýkaly, stejně jako ještě žijící blízcí příbuzní, měly až dodnes málo příležitosti poskytnout svá svědectví.

Hanibal, chán Timur anebo Hafiz jsou současnému člověku lépe zná­mi než Bohumír Šmeral, který donedávna žil mezi námi. Je to ostatně pochopitelné — dřívější duševní atmosféra nebyla vhodným klimatem pro pozornost k muži, který svým založením a svou činností je jejím opakem. Proto mlčky prováděná cenzura změnila Šmeralovu biografií v bílé místo na mapě českých dějin.

Kdo Je Bohumír Šmeral? Míním Šmeral-člověk. Není možné probádat jeho význam jakožto veřejného činitele i celou dobu spojenou s jeho jménem, nemáme-li jasno o tom, kým byl člověk-Šmeral, který tuto dobu nejpůsobivěji spoluvyvolal a vyjádřil. Neboť dějiny netvoří odtaživé kategorie, nýbrž lidé sami jsou architekty či kameníky na stavbě oné budovy, která se nazývá jejich historií. A ten člověk je v ní "veli­kým", který velmi, velice zasakoval svou schopností a svou odvahou do postupu díla. Je jím i muž, jejž zvali Bohumír ŠmeraL.

Údaje, na jejichž základě zobrazuji jeho lidskou podobu, získal jsem z přečetných slov jeho samého a z vyprávěni bratří Albína a Huberta Šmeralových, z líčení jeho švagrové Anastázie Šmeraiové a jiných jeho příbuzných. O Šmeraiově mládí se zachovaly paměti, které psal sám ihned po svém příchodu do Prahy — Šmeralův deník "První dojmy v Praze", jejž označil datem 24/11 1898. Praví v něm, že již dříve psal záznamy o běhu svého života, které buď ničil anebo uschovával ve starých kamnech, v nichž se netopilo. "jsem velký lenoch a veliký sla­boch: nedovedu si poručit." Tož nepřinutil se k tomu, aby se postaral o zachování těchto svých prvých literárních stop — zanikly dobou. Získal jsem velmi mnoho o mládí a vůbec o životě Šmeralově z líčení osob, které mu namnoze stály po boku od prvopočátku — dr. Václava Housera a jeho ženy, Josefa Skaláka, Anny Vaňkové, Květy Vaňkové, Květy Skaunicové, Ladislava Skaunice, Heřmana Tausika, Karla Kreibicha, Oldřicha Formánka, Jana Skály, MgPh. Otty Rydla, Matyldy Eisové, Anny Svobodové. Čtyři poslední znali rodiče Šmeralovy, žili v jejich blízkosti, přiblížili se rodině důvěrně. Jan Skála napsal značně podrobné memoáry a v nich celé odstavce o Bohumíru Šmeralovi. Toto dílo není však plně spolehlivé, zvláště pokud se týče dat. Josef Skalák se zabývá Šmeralem ve svých nevydaných pamětech — v díle IV. kap. 3 str. 9—14: "Soudruh dr. Bohumír Šmeral a marxistická levice". Je to obhajoba Šmerala řetězem logických dedukci. Rovněž Otto Rydlo vložil svá vyprávění v písemná svědectví. Některé údaje Heřmana Tausika jsou zachyceny v rukopisných a strojopisných vývodech zahrnutých do jeho pozůstalých dokumentů. Svým vyprávěním a svými zápisy poskytli cenné vzpomínky též staří sociální demokraté, kteří se nestali komunisty — Františka Bechyňová-Hyjánková z Prostějova, František Tančík z Přerova, Fratišek Kytlica z Kroměříže, Josef Novotný z Prahy. Jako každá začáteční práce, je i má studie — vyjádřeno matematicky — jen prvým přiblížením a budu spokojen, stane-li se podnětem k dal­šímu výzkumu. Nešetřil jsem námahy, abych opatřil pro napsání práce veškeré materiály, které jsou dnes dostupné. Avšak sám cítím, že mé dílo o životě Šmeralově není konečné a jen uvítám, zjistí-li jiní pra­covníci nová fakta, která mé údaje opraví nebo doplní.

Bohumír Šmeral se narodil 25.10. 1880 v Třebíči na Moravě a pokřtěn byl tamtéž v klášteře na Jejkově. Kdo byli jeho rodiče svým původem, sociálním postavením, vlastnostmi?

Jeho otec Jan Šmeral spatřil světlo světa 28. 1. 1853 v městečku Bos­kovicích v domě č. 65/3 a byl tam pokřtěn 29. 1. 1853. Otec Jana Tomáš Šmeral byl boskovickým krejčím a matka Antonie Šmeralová byla dce­rou Matyáše Flocha, zednického mistra v Boskovicích a jeho manželky Filipíny, dcery Filipa Kankovského, myslivce v Boskovicích. Dalšími předky, tedy pradědem a prabábou Bohumírovými, jsou Tomáš Šmeral, rovněž krejčí v Boskovicích, a jeho žena Anna, dcera Jiřího Kováře, sedláka ve Lhotě-Rapotíně. Šmeral-děd byl místní měšťanín, který se neomezil výlučně na rodinný život. Z matričních knih současných Bos­kovic vyplývá, že roku 1864 je Tomáš Šmeral v městečku členem spolku Velen a roku 1866 členem Občanské záložny a půjčovny. Spolek Velen působil tehdy jako liberálně pokrokový proud v konzervativním životě patriarchální odvěkosti a s heslem »Pryč s copařským frakem!« pro­sadil v obecních volbách roku 1864 politicky progresivní zastupitelstvo, jež počeštilo boskovickou radnici. Tomáš Šmeral měl dva syny a dvě dcery. Synové — Tomáš, který se později oženil a se svou manželkou Marií žil ve Svatoslavi u Tišnova, a Jan, otec Bohumírův. Dcery — Fran­tiška, jež se provdala za krejčího Vincence Marka v Boskovicích a ve stáří 45 let zemřela na tuberkulózu, a druhá dcera Marie si vzala boskovického bednáře Jana Poláka, avšak též záhy zemřela na plicní chorobu. Tomáš Šmeral bydlel se svou rodinou v malém domku, dnes v Komen­ského ulici č. 49, vedle nádraží. Je to přístřeší miniaturní a ubohé. K střešnímu okapu téměř dosáhneš rukou, i dnešní dvě okénka, ač zří­zená již později novými vlastníky, odpovídají svým nevelkým rozměrem celému domu - cihlové chýši. V době Tomášově do ulice pronikaly dva nevalné otvory, vpouštějící cedník denního světla. V domku byla pouze jedna obytná místnost, jejíž část přitom zaujímal veliký vesnický krb-pec. V této ponuré komnatě žila šestičlenná rodina, otec pracoval na své krejčovně, matka vařila,prala a pomáhala muži. děti se učily, všichni spali -  zde probíhal celý jejich životní kruh. Vedle domku chýlil se k zemi nepatrný chlév pro krávu,a vepře, Ještě dále.rozsáh­lejší zahrada zeleninová a ovocná. Asi dva kilometry od Boskovic měl Tomáš Šmeral tři měřice pole — ubohého, špatné jakosti, málo úrod­ného. Byly to takzvané Janovy doly, pojmenované po někdejším dolo­vání — kolmo se propadší vpadlina. Po smrti vlastníkově zůstal jim až dodnes název Šmeralovy doly. Zde se tedy zrodil Jan Šmeral, otec Bohumírův. Jaký byl osud jeho dětství a mládí?

Můžeme si představit tuto jeho »šťastnou« dobu. Ostatně mně ji vy­líčila sestřenice Bohumírova paní Anna Svobodová, jejíž otec, boskovický krejčí Vincenc Marek, měl za ženu sestru Bohumírova otce Fran­tišku. Celé dětství Janovo se pozvolna sunulo v hmotném nedostatku, nečistotě, prachu okolních silnic a v ranné práci z nezbytnosti. Na "výsluní" takového mládí prodíral se místní obecnou školou. Pak se přízní osudu ocitl na německé vrchní reálce v cizím mu velkoměstě Brně. Jistě zde — a dokonce i ůspěšně — sehrálo úlohu kupování chudých českých dětí nacionalistickými organizacemi německé bur­žoazie a soustava poněmčování, kterou používala. Doplněk: kondice, opět jen pomocí vlivného zprostředkování.

Boskovice bylo české městečko, kde německý zájem prosazovala ži­dovská část obce, tehdy početně silná, a vrchnostenské úřednictvo hraběcího zámku - panství. Tento germanizační tlak měl za následek, žě v Boskovicích — jako též v jiných moravských městech — lidé často hovořili dvěma jazyky již od dětství. Dopravní, správní i kulturní spád do Vídně přiváděl tam mládež studovat, učit se živnostem, střetnout se s životem.

Středoškolská éra Janova jistě nebyla růžová. Po projití šesti tříd zakončil jí maturitou 3. 10. 1872 — z němčiny dostal známku »genügend«, poslední před propadnutím.  Nato studoval dále na brněnské Vysoké škole technické. Ve svých žádostech o materiální podporu píše, že se živí kondicemi. Absolvoval tak semestry let 1872 až 1875 a v tře­bíčském okresním archivu nalézá se dvanáct vysvědčení o kladně od­bytých státních zkouškách — z geometrie, kresličství, konstruktivního kresličství, mechaniky, vysokých staveb, vyšší matematiky, geologie, mineralogie, petrografie, encyklopedie chemie, strojírenství, národního hospodářství. Najednou nezakončuje techniku a stává se učitelem na německé škole — na základě zkoušky pro pedagogy obecných a měšťanských škol a vysvědčení vydaného o tom zkušební komisí pro německá učiliště ze 17. 4. 1877. A tak místo inženýra se stal z Jana Šme­rala kantor — nejprve na německé základní škole, pak jako odborný učitel na měšťanské škole v Třebíči; později — jmenovacím dekretem moravské zemské školní rady z 4. 1. 1913 — je Johann Schmeral po­výšen na ředitele německé chlapecké a dívčí měšťanské školy tamtéž, v Hasskově ulici, ihned vedle centra města — Karlova náměstí se svatými Cyrilem a Metodějem uprostřed. Na základě tohoto služebního přidělení nabyl v Třebíči roku 1877 domovské právo. Zřejmě aby si zvýšil příjem, udělal v říjnu 1879 zkoušku na učitele francouzštiny a vyučoval ji. Jak plyne z třídní knihy z roku 1917, vyučoval na své německé škole též českému jazyku. Rodinná korespondence však znázor­ňuje, že česky psal s gramatickými chybami. Takto působil do konce října 1920, kdy byl penzionován. Snad se nepostaral o místo na jiné české — škole proto, že se stejně již chystal odejít do důchodu. A tak zakončil svou pedagogickou kariéru na jediné německé škole, jež zbyla v počeštěné Třebíči po zrušení všech jiných německých škol v roce 1918/19. Zemřel 8. 1. 1939 v Třebíči ve stáří 86 let. Šel do kos­tela, cestou upadl z nevolnosti na ulici, doma krátce stonal a zavřel oči navždy.

Než přikročím k dalšímu líčení rodinné kolébky Bohumírovy, jsem nucen zodpovědět otázku: jak se vlastně jmenovali a psali Šmeralové — s dlouhým »é« či s krátkým »e«? Tento námět není podivný pro toho, kdo se zabýval genealogií rodu Šmeralova. Pod sign. 103 Šmeralova archívu v ÚDS nalézá se úmrtní oznámení o skonu Bohumírova bra­trance Ludvíka Šmerala, učitele v Ořechově, jenž zemřel 10. 6. 1909 ve stáří 29 let. Podpisy příbuzných na oznámení — matky, tří bratří a tří sester — zní Šmeralovi, s krátkým »e«. V dopisech z Boskovic, které jsem dostal, je soustavně psáno dlouhé »é«. Boskovičtí občané i lidé z okresu vesměs pronášeli příjmení dlouze — »é«. Na mé prosby o vyjsvětlení uvedli, že mluví »po horácku«, neboť i dnes jak v Boskovicích, tak ve vsích okolo nich, užívá se dialektu, přičemž prý ani nepozoro­vali, že by jejich výslovnost byla nesprávná. Jméno »Šmeral« je na pod­hůří Vysočiny okolo Boskovic rozšířené, v Sudicích jsou četné rody Šmeralů, ve Vanovicích je jich mnoho. Moravská dialektologie snad rozhodne, jaký je kořen názvu. V římskokatolické matrice Boskovic, ač v minulém století psané německy, farář všechny Šmeraly zapsal s českým »Š« a s krátkým »e«. Též později i ohledně otce Bohumírova a všech příslušníků rodu veškeré úřady psaly jméno bez čárky.

Dalším problémem, který chci vyřešit již v této souvislosti, je nacionální původ Bohumíra Šmerala. Jeho otec ještě dlouho za republiky, ba téměř do své smrti, psal se německy Johann Schmeral anebo Jan Schmeral. Dodávám, že německou formu svých jmen užívali na vysvědčeních a úředních spisech též ostatní učitelé a profesoři německé školy. Rovněž Bohumírova matka i v dopisech dětem užívala němčinu. Jan Schmeral psal československým školním úřadům německy (tak žádost o úpravu penzijních požitků z 30. 12. 1931 adresovanou »an den Hochlöblichen mährischen Landesschulrat in Brünn«), a tyto mu odpovídaly rovněž německy anebo aspoň ho označovaly "Schmeral". Takto s ním korespondovala v mnoha přípisech nejen zemská školní rada v Brně, nýbrž i okresní školní výbor v Dačicích (9. 4. 1923). Otec i matka Bo­humíra Šmerala byli svým původem Češi. Uvedl jsem již, že Jan Šmeral při maturitě na reálce sotva nepropadl z němčiny. Všichni jeho sou­rozenci i jiní příbuzní žili a vystupovali jako Češi a cokoliv jiného jim nikdy nepřišlo na mysl. Někteří z blízké přízně Janovy a Bohumírovy žijí na Moravě a jsou velmi udiveni otázkou, zda snad nejsou svou minu­lostí NěmcL

Jan Šmeral se stal svým dlouholetým významným postavením v Třebíči veličinou. Pohyboval se však výlučně v české společnosti — ve vinárně, pivnici, při denních procházkách po náměstí, kde byl již znám zvučný a deklamující hlas starého pána v obnošeném dlouhém kabátě s velmi otřelým plyšovým límcem. On sám, jeho žena i synové bez výjimky doma i na ulici mluvili výlučné česky. Ač otec byl ředitelem německé školy, navštěvovaly děti českou obecnou školu ležící nejblíže jejich obydli, české gymnasium a později českou universitu. V třebíč­ském památníku jsou vyvěšeny Bohumírovy seznamy přednášek zimního běhu 1898/99 z České university v Praze; všechna jeho vysvědčení o státnicích a rigorosech i doktorský diplom jsou české, avšak zcela nepochopitelně se v muzeu nalézá universitní »Meldabuch« z 9.10.1901 zňející na jméno Bohumír Šmeral z Trebitsch. V maturitních vysvědče­ních c. k. státního gymnasia v Třebíči z 29. 7. 1898 má Bohumír uveden prospěch s němčiny jako "dostatečný" — stejně jako kdysi jeho otec. Též ve všech gymnasijních vysvědčeních nebyly známky z němčiny valné — u syna učitele a ředitele německých škol.

Když Bohumír zakončil studia, nedovedl dobře německy a z té příčiny ne něho otec působil, aby se nejdříve zdokonalil v němčině a až potom se věnoval veřejnému životu — tak v dopise do Drážďan z 20. 12.1902. Šmeral mně líčíval své potíže s němčinou a nátlak svého otce, aby se správně naučil aspoň jednomu dalšímu jazyku. Vyprávěl mně to nejednou proto, že ve svém mládí jsem byl jazykově ve stejné situaci. Z tohoto důvodu zařídil Bohumír Šmeral mé přechodné studium v Berlíně. V dopise otci z 10. 3. 1910 (sign. 102, ODS) Bohumír píše, že jeho bratr Albín je přijat jako manipulační úředník do Úrazové pojiš­ťovny pro království České, ale »musí si vzíti sám každodenně dobrého učitele němčiny — bez znalosti němčiny byl přijat do Úrazové pojiš­ťovny jen zcele výjimečně a musí to dohonit!". Kromě Arnošta znal jsem důvěrně všechny Bohumírovy bratry, Albín a Hubert byli mými přáteli. Vím, že mluvili špatně německy — Albín přesto, že za prvé světové války byl rakouským záložním důstojníkem. Morava oněch dob i v českých oblastech měla silné německé či němčící klíny. Byl to důsledek hospodářského ovlivnění, státní správy a vojska, tíhnutí do Brna a Vidně, tedy do německých velkoměst. České lidi z českých obcí mařkrebství získávala hmotná výhoda, vhodná výuka, studium a... německé nacionalistické organizace, měnící českého Vaška v pragermánského Wenzla. Takovými »Němci« byli též oba rodiče ŠmeraloviL

Matka se jmenovala Růžena, za svobodna Čermáková. Narodila se v Třebíči 26. 7. 1857. Její rodiče byli čeští rolníci. Tomáš Čermák a Marie Čermáková, rozená Bartošová z Třebíče, Nové Dvory. Jejich rodiči, tedy dědem a babičkou Bohumírovou z mateřské strany, jsou Jan a Marie Čermákovi, rovněž rolníci z Nových Dvorů. Tito Čermákovi měli dve dcery. Jedna se provdala do Náměště n. Osl., kde spolu s mužem drželi zájezdní hostinec. Druhá, Ružena — Rozalie ve všednodenní výslovnosti - se stala ženou Jena Šmerala. Obě byly ve své době nejkrásnější dívky Třebíče. V jeho okresním muzeu se zachovala řada fotografií Růženy oněch let. Z portrétů se usmívá překrásná, ztepilá a elegantní žena mimořádně inteligentní tváře a veselých, milých očí. Vý­chovy se jí dostalo ve Vídni, kde navštěvovala jakousi školu a naučila se bezvadně německy — mluvit i psát. Hrála na klavír a za mlada dávala hodiny. Ke všemu byla bohatá, což tehdy znamenalo mnoho. Pochopitelně měla legii nápadníků. V třebíčském archívu se zachoval svazek milostných dopisů poslaných jí různými uchazeči téměř v současné době. Všichni jí vyznávají lásku, opěvují její půvab, slibují věr­nost navěky a žadoní o svatbu. Nakonec provedla volbu, jíž skočila do černé studny neštěstí. Manželství s Janem Šmeralem nebylo pro ni ničím jiným. Bohumír vše jasně viděl, chápal. Miloval svou matku bez­mezně. Četl jsem dlouhý dopis, který jí poslal z Paříže v třicátých le­tech, oplývá něhou. O svém otci však delikátně pomlčoval — v nekonečných rozhovorech se mnou nikdy o něho nezavadil. O matce mlu­víval častěji — s jiskřivým zrakem a pohnutými slovy. Nejednou s mojí matkou u nás doma v kuchyni.

Než se dám do líčení lidské složky života rodiny třebíčských Šmeralů, znázorním jeho věcné prostředí. Jan Šmeral vnesl do manželské pospolitosti pouze své povolání, což samo o sobě by postačilo. Avšak jeho choť je účastnicí tímto svým vkladem:

1. Selským hospodářstvím s domem č. 48 v Nových Dvorech, k ně­muž podle úředních potvrzení z let 1898 a 1900 patřilo 4034 jiter pozemků. Odhadní cena celé reality byla stanovena na 20 000 K. Na ní bylo intabulováno 10 268 K dluhů. Čistý výnos pozemků podle katastrál­ního archu obnášel 300,88 K, Majetek se nalézal v písčitém, kamenitém a svahovitém kraji, výsledek sklizně byl zřídkakdy valný — tak na­psáno. Ježto dokumenty byly vydány za účelem dosažení slevy studij­ních poplatků, jsou údaje podle všeobecného obyčeje oněch let ne­správné a přizpůsobené účelu. Zapsané staré dluhy mohly být již pro­placeny a potvrzoval se jen formální obsah pozemkové knihy. Avšak je jisté, že půda nebyla prvé bonity. Podle údajů paní Matyldy Eisové, která spolu se svým mužem Antonínem Eisem sloužila u Šmeraiů celá poslední desítiletí a po smrti jejich vedla zbylé hospodářství, patřilo k němu přes 25 ha, tj. 125 měřic půdy. Část, asi 10 ha, přímo před usedlostí na "Šmeralově kopci", Šmeralovi obhospodařovali sami, část pachtovali jiným osobám. V posledních letech svého života Růžena Šmeralová prodávala z nf parcely na stavbu, a to ze "Šmeralova kop­ce"; na tomto kopci a jeho okolí pak vzniklo třebíčské Nové město. Též svůj kamenolom pronajala k těžbě. Pokud jde o budovy, nalézal se vpředu obytný dům, vzadu přes dvůr dům s kuchyní a hospodářský­mi objekty (konírna, seník, různé chlévy, stodola, skladiště atd.). Roku 1940, tedy v době smrtí paní Šmeraiové, měla již jen 5 krav a dva koně, dříve v době aktivního provozu hospodářství mívala až 10 krav, 2 až 3 páry koní, vepře, husy, drůbež. Zaměstnávala trvale dvě děvečky a čeledína, pro žně najímala 3—4 další lidi. Avšak největší pracovnici ze všech, doslova neúnavnou dříčkou nad svoje síly, byla sama "milostpaní", jak jí podia tehdejšího obyčeje říkali. Její výkonnost se stala po městě legendární a tato kladná pověst přežila desítiletí po její smrti — jak mezi občany, tak v úřadech města.

2. Hostinec v přední části domu, na nějž měla koncesi, kterou však sama neprovozovala, nýbrž pronajímala třetím osobám. Tak výměrem c. k. okresního hejtmanství v Třebíči ze dne 26. 2. 1890 paní Rosalíi Šmeralové, majitelce hostince, byl schválen jako zástupce při provozu hostinské živnosti Fr. Hospůdka. Po něm pronajala hostinec Hedvice Radkové, Vilemíně Hospůdkové, Marii Hospůdkové a uzavřela s nimi právnicky dokonalou smlouvu o zřízení kuželny na zahradě Šmeralo­vých, kde i tak sedávali hosté. Posledním mně známým nájemcem byl J. Forejt.

3. Povoznictvím. Při hospodářství byli statní koně a čeledín, její "dopravní podnik" rozvážel třebíčským řemeslníkům čistě podnikatelsky zboží na jarmarky, vozil lidem dřiví z lesa, prováděl stěhování aj. Poz­ději prý koně patřili Janu Šmeralovi, který si v důsledku toho pone­chával výtěžek povoznictví pro sebe.

Účetnické vedení a jiné písemné a úřední vyřizování prováděl man­žel. V pražském a zvláště třebíčském archívu se nalézá velmi mnoho listin, zápisů a knih spojených s administrativou rozsáhlého hospodář­ství. Růžena Šmeralova sama měla na starosti manuální práci a provoz sám. Její dopisy Bohumírovi jsou někdy zaplněny trampotami selky v tehdejší soustavě podnikání. Snad právě z tohoto těsného styku Bo­humírova s hospodařením své matky a jejími obtížemi vyplynul Šmeralův celoživotní smysl pro realitu všude jinde, i v politice. Odtud též zřejmě pramenila jeho pozornost k hmotné situaci a nesnázím jiných rodin, zájem o tuto stránku života projevoval též vůči mým rodičům a mně.

Jan Šmeral byl nesnášenlivý hádal a sudič. Často v dopisech Bohu­míru prosí o jeho rady pro sebe i jiné lidi. Dostával je, ač já sám bych za tyto informace nedal zlámaný groš, neboť Bohumír nikdy nebyl praktickým právníkem. Avšak Šmeral-otec zaměstnával svými problé­my dokonale i dalšího syna Theodora, jenž byl advokátem. Kromě toho řadu případů mu vyřizoval třebíčský advokát dr. Wilhelm Mayer a soudě podle výše i obsahu ročních palmárních účtů, byl starý Šmeral "dobrý klient". Kromě všeho jiného měl též finanční starosti s cennými papíry, které kupoval v letech, kdy synové již nabyli povoláni a kdy je již nemusel podporovat.

V takovémto hmotném prostředí žila Bohumírova matka, čestná a poctívá dělnice na hroudě, mlátě a v chlévu, ke všem laskavá a všude oblíbená. Zemřela 3. 2. 1940 ve stáří 83 let, když prostonala asi rok a zcvrkla se na věchýtek-pápěrku. Bohumír viděl naposled své rodiče po zájezdu do Třebíče v záři 1938. Před odchodem ujednal s kočím Antonínem Eisem, dávno u nich zaměstnaným, aby se staral o rodiče a hospodářství. Tento slib Eis čestně dodržel.

Práce, starosti, zlosti při hospodářství byly všedním během života. Avšak to, co změnilo život celé rodiny v martyrium a přimělo Bohumíra, aby — jak řekl Jeho bratr Hubert — ve svých osmnácti letech doslova utekl z domova a živil se sám ("žil se Soukupem a měli do­hromady jedny perka") — bylo cosi jiného. Byla to tyranie muže nad ženou a otce nad syny.

Prostředků k slušnému životu měla rodina více než dosti. Žili však žebrácky, pod velením lákoty-pána. Jan Šmeral pobíral jako odborný učitel základní plat roku 1898 ... 1190 zl. ročně, roku 1900 ... 2380 K ročně. K tomu přistupují další příjmy za různá vyučování (např. francouzštině) a značný peníz z povoznictví. Periodicky se služné zvyšovalo a velmi podstatně stouplo, když byl jmenován ředitelem. Jiné rodiny prostých učitelů žíly obstojně z pouhého a menšího platu mužova. Šme­ralovi však měli vedle toho značný příjem ze zemědělství, dobytka, hos­pody aj. Byt neplatili, potraviny měli své. (Bohumír prosil matku i poz­ději, aby posílala »náš« chléb na adresu Marie Majerové-Stivínové, spi­sovatelky, Praha-Vyšehrad, Na Hrádku č. 2. Píše, že to je žena jeho přítele a jejich domácí pecen je pří schůzkách požadován jako lahůd­ka.) Byt Šmeralových sestával z dvou nevelkých pokojíků v přední budově vedle hospody a rovněž nevelké kuchyně na druhé straně dvora mezi konírnou a dobytčími chlévy. V jednom — zádním — pokoji stál krásný nábytek, který Růžena dostala z Vídně do výbavy, avšak tento pokoj byl uzavřen a nebyl užíván — otevírali ho jen pro hosty. V něm, v zadním rohu, stálo dobré piano, avšak »paní domu« na něm nehrála. Je příznačné, že ani jednoho ze svých pěti synů nenaučila či nedala vyučit hře na některý hudební nástroj, ač — například — Bohumír měl hudební talent i zájem. Chyběla jim však elementární duševní pohoda k tomu.

Jan Šmeral byl přesný puntičkář a dbal o přísné dodržování jím stanoveného životního reglementu. Chlapci bezpodmínečně mu­seli být doma o šesté hodině večerní a učit se. Otec je nemilosrdně kontroloval. Když ve škole neprospívali, budil je ráno o páté a museli se ihned učit. Tato životní zkušenost dětství a chlapectví vylisovala v Bohumíru Šmeralovi beznáročnost pro celý jeho příští život a lhostejnost vůči všemu »pozemskému«. Tato vlastnost je však též výronem jeho nevšední intelektuality, které nezbyl čas a která neměla ani zájem rozptylovat se všednodenními drobnostmi, jež nesloužily cíli, s nímž spojil své já.

Bohumír Šmeral tedy pochází ze selského a řemeslnického rodu pod­hůří Vysočiny. Kdysi zde válčili husité — to je jíž pouze literární vzpomínka. V prvé polovině 19. věku hučela zde selská povstání, která po­depřel plebs Třebíče. Ale i to je dávno vychladlý popel — selské bunty vzkypí, zuří, jsou zadušeny a — jaký trvalý účinek po nich zůstane? Avšak až do Šmeralovy doby působily dva starodávné proudy které se vlily do myšlenkového buřičstvl v podhůří XX. věku. Je to vliv čes­kobratrských beranů., jehož mravní sílu nebylo s to vymýtit žádné pronásledování opakující se věky. Jsou to cechovní organizace tova­ryšů, započaté ve středověku a ústící svou tradicí do našich let. To je ohlas minulosti ve Šmeralově domově, jenž mohl ovlivnit jeho mladá léta svým morálním impulsem a tradičním podnětem k sdružování.

Zdeněk Šolle cituje (»Po stopě dějín«, 1969) dopis Šmeralova píseckého bratra, jenž potvrzuje mou domněnku — píše (str. 121): »Arnošt Šme­ral napsal tehdy, když Bohumír Šmeral byl ostře kritizován pro svou oportunlstickou politiku v době války, svému bratru dopis, v němž vy­slovuje nesouhlas s jeho přílišnou sebekritikou. Cituje pak obsáhle z Masarykových předválečných spisů, v nichž se Masaryk vyslovoval v duchu Palackého pro českou politiku v rámci Rakouska. „Masaryk ovšem může namítnout," pokračuje dopis přímo, »že v době, kdy tyto řádky psal, neměl potuchy o světové válce. Ale on učil též o humanitě jako hlavním úsilí českého člověka a národa, vytyčoval zásadní Chelčického ,nezabiješ', Komenského touhu po Bohu, Tolstého atd. — proč od těchto zásad tedy neupustil už např. r. 1910, kdy už byl muž zralý, šedesátiletý! Proč až za války si vzpomněl, že toto vše je stanovisko slabosti a že je nutno Rakousko rozbít? To už nebylo Rakousko člo­věčenstvem v malém, kdy bylo třeba, ne mečem, nýbrž pluhem, ne vál­kou, nýbrž mírem uskutečnit lidský ideál humanitní? Směšno je nám, Šmeralům, vytýkat loajalitu monarchickou, když jsme už jako straníci byli republikáni, ale to „lidské" českobratrství v nás bylo. Ale jen to. A za to se nemusíme stydět."
-- pokračovanie --

2012-03-17 06:22:49 MUDr. W. Thomas
Dr.Karel Goliath vstoupil dobtovolne do Ceskoslovensle legie v Krakove v cervnu 1939 organizovane tehdejsim ppl. Svobodou. S touto jednotkou prodelal ustup do SSSR kde byl zatcen Sovetskymi organy na udani ceskych komunistu-spolu vojaku s oduvodnenim ze se stavi proti (tehdejsimu) paktu o neutoceni mezi Hilerovym Nemeckem a Stalinovym Ruskem V Gulagu prezil sestnact let a vratil se do CSSR v roce 1956 po smrti Stalina a reformach Chrusceva do dalsiho pronasledovani ceskymi komunisty za udajny proti-stalinsky postoj. Venoval se pozdeji studiu historie komunistickeho hnuti v CSR a vydal vysledky tiskem, ulozene dnes v pamatniku pisemnictvi v Praze.
 
 

The index.php: SIZE[b]: 20,414 MODIFIED: 2018.06.10 13:28:21.MD5: c02334ce96713ec2382c9504b68e1856 STATUS: OK