Martin Hübl, Současné Československo , jeho národné a národnostné problémy

...
Menšinová práva Maďarů na Slovensku a Slováků v Maďarsku

Před několika lety probíhala v maďarských sdělovacích prostředcích intenzívní kampaň, na níž se podílela i maďarská exilová publicistika obviňující Slováky z násilné asimilace Maďarů na Slovensku a z likvidace menšinových škol. Letos ji maďarská televize pokusila oživit a vysílala 3. 4. 1989 program: „Československo. Osud maďarské menšiny." Měla však bumerangový účinek. Ozvali se na ni představitelé slovenské menšiny v Maďarsku velmi důrazným protestem, jaký zřejmě nikdo v Maďarsku nečekal. Adresovali svou odpověď Pozsgayovi, Szürösövi a sdělovacím prostředkům. Jediný, kdo ji však otiskl, byl bratislavský Literárny týždenník (č. 27. Ohlas na reláciu MTV Panoráma Zamlčaný protipól). V Maďarsku při vší svobodě projevu nebylo stanovisko dosud zveřejněno, protože obsahuje otřesná fakta o postavení Slováků a nepřímo i jiných menšin v Maďarsku a staví do velmi kritického světla maďarskou asimilační politiku.

Tak především pokles Slováků v Maďarsku. Za 45 let ze čtyřsettisíc v roce 1945 jich současná maďarská statistika přiznává jen 9 tisíc. Je pravda, že část Slováků po válce v rámci výměny obyvatelstva repatriovala na Slovensko, ale zdaleka ne tolik, aby jich zbylo 9 tisíc. Představitelé Slováků odhadují jejich současný počet ná 120 tisíc. Proč odhadují? Protože při maďarském sčítání lidu se nezjišťuje národnost, ale po starém c. k. mustru obcovací řeč, a tak kromě babiček mohou všechny Slováky mluvící kromě slovenštiny i maďarsky zahrnout mezi Maďary.

Z ohlasu představitelů slovenské menšiny v Maďarsku vyplývá, že nemají žádnou slovenskou mateřskou školu, žádnou slovenskou základní školu, ani žádnou střední školu. Ve dvou případech, v Budapešti a v Békešské Čabě, existují školy a gymnázia se slovenskou vyučovací řečí. Přitom se tam slovensky vyučují jen tři předměty — slovenština, dějepis, zeměpis, avšak převážná část výuky probíhá v maďarštině. Nemají žádná vlastní divadla, zatímco Maďaři na Slovensku mají dvě, v Komárně a v Košicích, Ukrajinci a Poláci, ač jsou méně početní než maďarští Slováci, mají po jednom v Českém Těšíně a v Prešově. A tak by se dalo pokračovat. Nelze se divit rozhořčenému hlasu slovenských představitelů z Maďarska, když prohlašují, že Maďarsko je jediná země ve střední Evropě, která má školy s národnostním vyučovacím jazykem jen na papíře.

Nikdo v Maďarsku na tuto obžalobu neodpověděl. Nezůstala však přece jen hlasem volajícího na poušti. Na rozdíl od situace před několika lety, kdy Duray popíral, že by existovaly jakékoli národnostní problémy v Maďarsku, tentokráte se ozvaly dva maďarské hlasy ze Slovenska, a ne ledajaké. Maďarský spisovatel László Dobos napsal otevřený dopis Imre Pozsgayovi, kde vyslovuje znepokojení nad tím, jak se v Maďarsku zachází se Slováky, a zřejmě i s jinými menšinami., „Nás se tato trpká slova musí dotýkat více než kohokoliv jiného; trpká skutečnost asimilace Slováků, tento pojem je pro mne děsivý." A doporučuje, aby nová ústava zaručovala kolektivní práva národnostní, právo užívat na veřejnosti mateřského jazyka. Ve věci školství, podle příkladu maďarských škol na Slovensku, zaručit obdobná práva menšinám v Maďarsku. Právo používat svých národních symbolů, atd.

Obdobně, z trochu jiného úhlu, se vyslovil bývalý poslanec Sněmovny národů SN, Rezso Szabó. Zaujímá kritické stanovisko k článku v Magyar Hírlap ze 23. 2. 1989 K regulačným princípom ústavy Maďarska pod záhlavím Národnostné právo. Má obavy, že nezaručuje národnostem v Maďarsku skutečná národnostní práva. Především doporučuje, aby po vzoru čs. zákonů o federaci a o postavení národnostních menšin byla uznána skutečnost, že Maďarsko není národním, ale národnostním státem, což nelze dále zamlčovat, ani v ústavě obcházet. Szabó se podílel na práci spojené s přípravou čs. ústavního zákona o postavení menšin a říká, že jej považuje za slibné východisko k vytvoření nové čs. ústavy, byť jde o dosud nedokončený pokus o zabezpečení rovnosti a rovnoprávnosti, ve světovém měřítku téměř jedinečný — říká doslova Szabó. A zejména doporučuje do maďarské ústavy převzít precizní a pěknou formulaci československou: „Občan svobodně rozhoduje o své národnosti podle vlastního přesvědčení. Příslušnost k jakékoliv národnosti nemůže být žádnému občanu na újmu při jeho uplatnění v politickém, hospodářském a společenském životě. Zakazují se všechny formy vedoucí k odnárodnění." Szabó chce získat maďarské veřejné mínění pro takovéto řešení i v Maďarsku. Jenže jeho text nebyl v Maďarsku vůbec zveřejněn. Jak může dojít sluchu?

Jak čelit nepravdám?
Právo lidu, které dosud tuto tematiku zanedbávalo, si najednou v čísle 2/1989 uvědomuje, že je nutné čelit maďarské propagandě a stavět proti ní přesvědčivá fakta. Dosud si toho v zahraničí všímaly jen slovenské časopisy. Nyní vyšla v USA další publikace The Hungarians: Divided nation (Maďaři: Rozdělený národ) s příspěvky 21 autorů, kteří zpochybňují kde co v dějinách vzájemných vztahů, obhajují asimilační politiku vůči Slovákům v minulosti. Obhajují podíl Maďarska na dělení Československa v roce 1938, zábor Zakarpatské Ukrajiny v roce 1939 — pikantní je, že u nás se mluví o Stalinovi, jak nám nevrátil Podkarpatskou Rus, ale že ji zabralo v letech 1938—1939 horthyovské Maďarsko, se jaksi zamlčuje. A mladí to snad už ani nevědí. Až po silácké výroky o genocidě Maďarů na Slovensku, zřejmé v dunajské kotlině velmi oblíbené. Autor recenze A. M. vyzývá autory doma i v cizině uvést na správnou míru značný počet tvrzení publikace. Bylo by prý na čase, aby v Praze a Bratislavě pochopili potřebu takové publikace. Dosud to byly spíše zahraniční české časopisy, které se tematice vyhýbaly. Tak když jsem upozornil na tento šovinisticko-iredentistický proud v maďarské publicistice, na Modrou knihu, a napsal jsem studii Postavení a problémy maďarské menšiny na Slovensku, ujal se jí jen Martin Kvetko. Ač je to text již z roku 1985, dosud není českým čtenářům siřeji dostupný. Až nyní, když zazní maďarská polnice: „Hrr na Trianon", začíná probuzení. Pozdě, ale přece.
10. 10. 1989