Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  12-09-10   7,091  
0
Miklós Horthy patřil mezi určující postavy maďarských dějin mezi dvěma světovými válkami, mezi ty, které měly významný vliv na všechny důležité události od podzimu 1919 do podzimu 1944. Hodnocení jeho osobnosti a činnosti je však od jeho vstupu do politiky nejen předmětem sporů, ale představuje i zaujímání předpojatých, skutečnosti neodpovídajících názorů s protikladnými znaménky. Od dvacátých let byl v maďarské společnosti upevňován a propagován obraz regenta jako zachránce národa a budovatele státu. Politická propaganda po roce 1945 prezentovala naopak Horthyho jako fašistického diktátora a „horthyovské" Maďarsko jako jedno z nejčernějších období maďarské historie.  

Postupná profesionalizace maďarské historiografie od šedesátých let se od těchto propagandistických tezí odpoutávala a odhalováním faktů na základě dokumentů začala podávat realističtější obraz Horthyho a jeho režimu, jakkoli v politické propagandě zkreslený obraz Horthyho a jeho doby žil dál. Po změně režimu v Maďarsku v letech 1989/1990 došlo k opačnému extrému a znovu byly oživeny zjednodušující a mytizující obrazy Horthyho, tentokrát ale nikoli už jako výsle­dek oficiální propagandy, ale jako vyjadřování individuálních politických sympatií.
 

Rysy maďarského režimu v letech 1919-1944
Od podzimu 1918 proběhly v Maďarsku v rychlém sledu dramatické změny - zánik historických Uher, chryzantémová revoluce a vytvoření Maďarské lidové republiky v čele s Mihályem Károlyim, vyhlášení Republiky rad a její opatření včetně teroristických excesů, následná kontrarevoluční vlna a ru­munská okupace. Tradiční rámce života státu byly zcela destruovány. Vyře­šení krizové situace a konsolidace režimu byly zároveň i nezbytným předpokladem pro uzavření mírového procesu s Maďarskem. Na rozdíl od podzimu 1918, kdy většina veřejnosti očekávala spásu od demokracie, nyní charakterizovaly náladu veřejnosti návrat k tradičním a stále častěji vzýva­ným křesťansko-národním hodnotám a touha po autoritě.
Od listopadu 1919 začalo v Maďarsku pomalu docházet k normalizaci po­litického života. Byla vytvořena nová vláda národního sjednocení Károlye Huszára, jejímž hlavním úkolem bylo zabezpečit veřejný pořádek a zákon­nost a v co možná nejbližším termínu uspořádat volby. Novou vládu pak uznala pařížská mírová konference a vyzvala ji, aby poslala svého pověřence do Paříže.
Volby z 25.-26. ledna 1920 se konaly na základě v podstatě všeobecné­ho, tajného volebního práva a mohlo se jich účastnit více než tři miliony vo­ličů - 40 % všeho obyvatelstva oproti šesti procentům před rokem 1918, což odpovídalo i kritériím západních demokracií. [1] Byla to také první příležitost, kdy mohlo odevzdat svůj hlas masově a v tajně volbě rolnictvo. Volby změnily i sociální složení národního shromáždění. Ve volbách zvítězila malorolnická strana, druhou nejsilnější se stala Strana křesťanského národního sjednocení, která soustřeďovala síly odsuzující revoluce let 1918 a 1919. Prvním úkolem národního shromáždění bylo vyřešení otázky formy státu a funkce hlavy státu. Protože idea republiky se kvůli událostem, k nimž došlo od podzimu 1918 do léta 1919, v očích většiny zákonodárců zdiskredito­vala, nebylo o obnovení tisíciletého království sporu. Ostré názorové střety ale vyvstaly v otázce, koho posadit na maďarský trůn. Národní shromáždě­ní proto konstatovalo, aby do doby, než bude královský trůn obsazen, funk­ci státu dočasně vykonával národním shromážděním zvolený regent. Parlament pak přijal zákon 1920:I, který mluvil o „ústavnosti a prozatím­ním uspořádám výkonu pravomoci hlavy státu", a stal se základním poli­tickým zákonem nového systému. Právní předpis stanovil, že říšský správ­ce bude vykonávat funkci prozatímní hlavy státu. Ta uplatňuje výkonnou moc prostřednictvím vlády odpovědné národnímu shromáždění, opatření hlavy státu jsou platná jen po kontrasignaci dotyčného ministra. Bez kon­troly národního shromáždění může říšský správce uplatňovat pouze svoje práva vrchního velitele armády, která se vztahují na řízení, velení a vnitřní organizaci armády.[2]
Jediným kandidátem, který pro funkci regenta reálně připadal v úva­hu, byl Miklós Horthy. Nepatřil ani k jedné politické straně a disponoval tři­cetitisícovou Národní armádou. Především ho však podporovaly velmoci, v první řadě Velká Británie. Britský pověřenec v Budapešti se o něm vyjád­řil těmito slovy: „Absolutně čestný, důvěryhodný a energický. V jeho cha­rakteru není nic z dobrodruha nebo bojovného šovinisty."[3]
Volba regenta se konala 1. března 1920 a národní shromáždění zvolilo Miklóse Horthyho do funkce říšského správce s velkou převahou. Horthy si ještě před vykonáním přísahy vyhradil rozšíření svých pravomocí, což ko­difikoval zákon 1920:XVII. Obsahoval nové ustanovení, důležité z hlediska zahraniční politiky Maďarska, podle něhož může hlava státu v případě nebezpečí, ohrožujícího zemi, rozhodnout o použití armády mimo hranice státu. Regent zároveň disponoval i dvěma v písemné podobě nezakotvený­mi neformálními právy - jmenoval ministerského předsedu, přičemž nemusel přihlížet k poměru sil jak vládních, tak mimovládních stran, a měl tzv. „předschvalovací právo", v jehož smyslu vláda bez předchozího schvá­lení hlavou státu nemohla předkládat návrhy zákonů parlamentu a nemo­hla vydávat ani zákonná opatření.[4]
Maďarsko se tedy stalo ústavním královstvím bez krále, v němž výkon­nou moc uplatňovala vláda odpovědná parlamentu. Právo tvorby zákonů bylo v rukou národního shromáždění (parlamentu), na dodržování zákona dohlíželo nezávislé soudnictví. Institucionálně se tedy v Maďarsku uplatňoval klasický způsob dělby moci, ale politická praxe a omezený charakter demokracie činily toto uplatňování v mnoha případech formálním.
Od dubna 1921 do srpna 1931 vykonával funkci ministerského předsedy maďarské vlády István Bethlen. On měl největší zásluhu na tom, že v první polovině dvacátých let byla vybudována vládní struktura, která bez podstat­ných změn fungovala až do obsazení Maďarska Německem v březnu 1944 a která se pak definitivně zhroutila v říjnu 1944, kdy moc převzala Szálasiho Strana šípových křížů. Bethlenův systém vznikl cílevědomě, byl zaměřen na dva základní úkoly - za každou cenu předejít podobným otřesům, jaké vyvolaly revoluce let 1918-1919, a restaurovat a ochránit buržoazní společ­nost. Základním principem systému se stala jeho kontrarevolučnost (ve smyslu negativního vymezení se vůči revolucím 1918-1919) a tuto kontra­revolučnost režimu zdůrazňovali také všichni směrodatní politici té doby.
Budování bethlenovského systému začalo na přelomu let 1921-1922. Společensky spočíval na spojenectví tří sil - na koalici velkostatkářů a velkoburžoazie s historickou panskou střední třídou (gentry). Významná vět­šina společnosti, představující rolnictvo, městskou malou a střední buržoa­zii, byla z mocenského konsensu vyloučena. Koalice znemožňovala, aby některá vrstva, vyjadřující vlastní specifické zájmy, realizovala autoritativ­ní moc nebo diktaturu. V Maďarsku vznikl smíšený politický systém, v němž se prvky parlamentní a samosprávné demokracie mísily s autori­tářskými rysy. Duchovně bethlenovský systém spočíval na křesťansko-národní ideologii a na aktualizované svatoštěpánské státní ideji, která slouži­la revizionistickým představám. Hlásala, že Maďarsko se nemůže zúžit na území obývané pouze maďarským etnikem, ale musí v sobě zahrnovat všechny národy Karpatské kotliny, k jejichž vědení je povolán národ ma­ďarský. To vše odůvodňovalo obnovu historických Uher, totální revizi trianonské mírové smlouvy jako základní cíl vytyčený před národem.

Bethlen se mohl ujmout úkolu konsolidovat režim v Maďarsku i proto, že byl schopen formulovat a zastupovat společné zájmy všech vrstev, za­interesovaných na udržení stávajícího řádu. Neznamenalo to však, že se vzdal svého základního konzervativního přesvědčení, byť s jistými liberál­ními odstíny. Moderní demokracii považoval za vládu mas podněcovaných kverulantskými demagogy. Jeho názory na komunismus a fašismus se ni­jak nelišily a oba systémy stejně odsuzoval. Bethlen se neuzavíral „umírně­nému pokroku", soudil však, že maďarský lid není dost zralý pro rychlejší tempo modernizace a zavedení západní demokracie, jak podle něj dokáza­ly události let 1918-1919. Byl proto přesvědčen, že před každým sebemen­ším krokem ve směru demokratizace je třeba učinit bezpečnostní opatření, aby se vedení státu nevymklo z rukou aristokracie, která mnohokrát v minulosti přesvědčila o svých schopnostech. Zvláště striktně vystupoval proti pozemkové reformě významně modifikující vlastnické vztahy, stejně jako proti všeobecnému tajnému a rovnému hlasovacímu právu. Z Bethlenovy antidemokratičnosti však nevyplýval jeho antiparlamentarismus. Za vhod­ný základ maďarského politického systému považoval ústavní uspořádání Uher z počátku století. Nikdy proto neusiloval o diktaturu a během své po­litické dráhy proti všem podobným snahám vždy rozhodně vystupoval. V maďarském politickém systému byl zachován pluralismus stranického života a do organizování stran a jejich vnitřního uspořádání a fungování nemohla vláda mluvit. Nejdůležitějším mocenským orgánem státu byl zá­konodárný sbor, který do roku 1926 fungoval jako jednokomorové národní shromáždění, od roku 1927 pak jako dvoukomorový parlament. Všechny vlády mohly zahájit svou činnost jen při zajištění parlamentní většiny, což bylo považováno za důležité i z hlediska schvalování každoročního státní­ho rozpočtu. Parlament tak byl nejdůležitějším jevištěm, na němž se ode­hrával zápas vládních a opozičních stran.[5]
Zároveň však byl v roce 1922 rozhodnutím vlády, respektive premiéra, tj. protiústavně, změněn volební řád, což výrazně omezilo počet oprávně­ných voličů (na 28 % všeho obyvatelstva) a zároveň - vyjma Budapešti a několika velkých měst - bylo zrušeno tajné hlasování. Tato reforma jed­noznačně sloužila mocenským cílům Bethlena. Omezením volebního prá­va se snažila z mechanismu politického rozhodování vyloučit ty vrstvy, na které jeho konsolidační politika mohla nejméně spoléhat. Největší anomá­lií však bylo obnovení otevřeného hlasování na venkově, kde žilo téměř 80% voličů, které nemělo v Evropě obdobu. Za takových okolností vládní strana vždy získala potřebnou většinu, čímž byly volná soutěž stran, kon­trolní funkce parlamentu a jeho odpovědnost významnou měrou omezeny. Navzdory tomu však základní struktura politického života a vnitřní složení zákonodárných sborů zůstaly pluralistické a jedinou politickou silou, která byla zbavena možnosti legálního zastoupení, byli komunisté.[6]
Poměry ze začátku století považovala bethlenovská politika za výchozí body i v oblasti politických práv a svobod. Zřekla se valné většiny mimo­řádných opatření, která byla v platnosti od roku 1914. Bylo zrušeno prová­dění urychlených trestních řízení, rozpuštěny byly internační tábory, i když instituce internování nadále zůstala v platnosti, vázána na předběžné povolení ministerstva vnitra. Podobné tendence byly uplatňovány v oblasti svobody tisku. Předběžná cenzura byla zrušena a ve dvacátých a třicátých letech byl maďarský tisk skutečně mnohobarevný. (Vycházelo 1564 perio­dik, z nichž 376 byly noviny politického charakteru, ostatní pak humoris­tické časopisy, kulturní týdeníky či vědecké časopisy.) [7] Mohly vycházet opoziční politické deníky s právem kritiky. Existovala však jistá omezení svobody tisku - nemohly vycházet tiskoviny ohrožující autoritu regenta, ja­kož i zahraniční a bezpečnostní politiku země. Pokud k tomu přeci jen do­šlo, vláda mohla přechodně nebo definitivně takovou tiskovinu zakázat. V bethlenovské době byl definitivně zakázán jediný list - Világ.[8]
V době, kdy byl ministerským předsedou Bethlen, těžiště státního uspo­řádání představovala výkonná moc. Po nezdaru obou královských pučů v roce 1921 bylo jasné, že s úřadem regenta a osobou Horthyho je třeba po­čítat už jako s trvalým faktorem maďarského politického systému. Národní shromáždění ponechalo hlavě státu poměrně omezené pravomoci, což Horthymu ani zdaleka nevyhovovalo, takže usiloval o jejich zvýšení. Zákon z roku 1935 rozšířil okruh regentových pravomocí ve vztahu k rozpouštění parlamentu a odročování jeho zasedání. Zákon z roku 1957 mu pak zajistil mimo jiné možnost doporučit svého nástupce, ve vztahu k návrhům záko­na poskytl právo dvojího veta s odkladným účinkem a vyloučil možnost vy­vození ústavní odpovědnosti. Rozšíření regentských pravomocí v roce 1937 iniciovali především konzervativci István Bethlen a Gyula Károlyi, kteří byli přesvědčeni, že může představovat účinnou prevenci proti pravicovým extremistickým snahám. Faktická politická váha regenta však ne ve všech ohledech odpovídala tomu, co předepisoval zákon. Na vytváření vládní po­litiky bezprostředně ani nadále neměl vliv a ani jediný návrh zákona nepo­slal zpět k novému projednání. Pokud využil svoje právo rozpustit parla­ment, učinil tak na návrh ministerských předsedů. Politická úloha regenta tak zůstala v tradičních rámcích. V roce 1941 se objevil návrh, aby starší Horthyho syn István byl ještě za Horthyho života zvolen regentem, případ­né králem. Proti tomuto plánu se postavila především krajní pravice, které vadila přílišná proanglická orientace mladého Horthyho. Jako kompromis­ní řešení se objevil návrh učinit Istvána Horthyho zástupcem regenta, což jako momentální a dočasné východisko přijali i ti, kteří se obávali přílišné moci Horthyho; v únoru 1942 byl Horthy mladší zvolen zástupcem regenta. Úvahy o tom, jakým způsobem bude v otcově odkazu István Horthy pokra­čovat, překazila jeho tragická smrt v srpnu 1942.
Bethlenovské politické uspořádání se především v oblasti omezení parlamentarismu ve třicátých letech snažil narušit sílící pravicový radikalis­mus, který se částečně dostal k moci prostřednictvím premiérů Gyuly Gömböse a Bély Imrédyho. Krajně pravicové síly ve volbách v roce 1935 a zvláště pak v roce 1939 významně posílily, zatímco konzervativci a levi­cové síly se stáhli do pozadí. Pod vlivem krajní pravice došlo na konci tři­cátých let k přijetí dvou protižidovských zákonů, výrazně omezujících lid­ská a politická práva Židů. Nezdar naopak utrpěly představy, které směřovaly podle italského vzoru k vytvoření korporativního modelu cha­rakteru maďarské společnosti. Stejně tak neuspěl ani Gömbösův pokus o přeorganizování vládní strany v centralizovanou masovou stranu nebo Imrédyho snaha na konci roku 1938 vládnout cestou nařízení. Navzdory tomu došlo k dalším posunům doprava.
V letech mezi Gömbösovou smrtí v roce 1936 a vstupem Maďarska do války v roce 1941 se tak maďarská politika ve vlnách vzdalovala od konzervativně-parlamentních způsobů vládnutí a přibližovala se k převzetí krajně pravicových diktátorských technik, které po Německu a Itálii zapustily ko­řeny i v dalších zemích jižní a jihovýchodní Evropy. Tak jako ony se i Ma­ďarsko stále více zaplétalo do spojenectví s Hitlerovým Německem, očeká­vajíc od něj podporu při realizaci svých revizních cílů.
Vypuknutí druhé světové války vytvořilo novou situaci i z hlediska cha­rakteru dosavadního maďarského režimu. Zákon o obraně vlasti 1939:II ve významné míře omezil politická práva na svobodu a činnost stran a parla­mentu. Navzdory tomu však základní principy státního a vládního systému, který byl vytvořen ve dvacátých letech, existovaly v Maďarsku do německé okupace v březnu 1944, třebaže s jistými omezeními. [9]


Proměny hodnocení Horthyho režimu

Když se Maďarsko dostalo v roce 1945 do sovětské zájmové sféry, všechny plány tehdejších maďarských elit na pokračování dosavadního politického uspořádání definitivně vzaly za své. Politické síly, které se dostaly k moci, deklarovaly demokratický charakter nového maďarského režimu a na­prostý rozchod s politikou meziválečného Maďarska. Nová koaliční vláda především v souvislosti s přípravou jednání o míru s poraženým Maďar­skem považovala za důležité zdůraznit, že nové demokratické Maďarsko se distancuje od předchozích reakčních a válečných vlád, a zároveň i fakt, že podpisem dohody o příměří v lednu 1945 byla definitivně pohřbena myšlenka historických Uher, respektive jejich obnovy. Poté, co byla na jednání mírové konference v Paříži potvrzena platnost trianonské mírové smlouvy, ministerský předseda Ferenc Nagy vysvětloval pro Maďarsko nepříznivé rozhodnutí politikou vlády Horthyho režimu a vyjádřil naději, že maďarský lid bude hodnotit mírovou smlouvu z tohoto hlediska. „Jsem přesvědčen", řekl premiér, „že maďarský lid nebude hledat příčiny těžkostí v demokratic­ké zahraniční politice a uzná pařížská rozhodnutí jako důsledek provinění meziválečného režimu." [10]
Rámce demokratického přechodu však určovala politika Sovětského svazu. Mezinárodní statut Maďarska, jeho zahraničněpolitickou orientaci a vnitropolitické uspořádání determinoval fakt sovětského osvobození a pří­tomnosti sovětské armády. S mocnou sovětskou podporou se na přelomu let 1944-1945 dostaly k moci ty dílem domácí, dílem emigrantské levicové síly, které po porážce Republiky rad, od podzimu 1919, pohlížely na Horthyho jako na „katana" a vraha. „Řádení Horthyho band v Zadunají zůstane na věčné časy nejtemnéjší kapitolou maďarských dějin. Lidé byli popravováni po stovkách. (...) Střílení do neozbrojených lidí, zneuctění bezbranných žen, usmrcování dětí, to byly bojové skutky oslavovaných zadunajských jednotek Horthyho armády", psal bývalý lidový komisař v době Republiky rad, sociální demokrat Vilmos Bohm, v roce 1923.[11] Z představitelů komunistů kritizoval bílý teror především bývalý vůdce proletárské diktatury Béla Kun. Nikdy v občanské válce „nedošlo k takovým ukrutnostem jako v minulých měsících v Maďarsku pod vedením Horthyho, katana s ušlechtilou duší", vyjádřil se na jaře 1920 pro list Vörös Újság, vycházející v Moskvě.[12] Vstup Maďarska do války proti Sovětskému svazu a chování regenta za války do­dal komunistům další argumenty pro to, aby si svůj názor udrželi.
Z nových komunistických interpretací vynikla přednáška Matyáše Rákosiho ze září 1943, kterou pronesl k maďarským válečným zajatcům v So­větském svazu. Kromě účinkování Maďarska ve válce se v ní Rákosí po­drobně zabýval i osobností Horthyho. Maďarský komunistický vůdce označil regenta nikoli za zachránce vlasti a budovatele státu, jak byl Horthy maďarskou režimní propagandou nazýván a oslavován, ale za jeho zhoubu, když od roku 1919 „až do dnešních dnů neměnně a přímočaře pokračoval ve své protilidové činnosti, na kterou si zvykl v císařské armá­dě. (...) Překazil pozemkovou reformu a tím připravil maďarského rolníka o jeho nárok zděděný po předcích. K jeho podstatě patřily diktátorské způsoby, tj. vyloučení lidu z uplatňování moci". Později vydal zemi Hitlerovi, který chtěl z Maďarska „učinit německou kolonií". Území země za pomoci Německa sice vzrostlo, ale úměrně s tín „vzrostla i její závislost na Hitle­rovi. Na jaře 1941 zákeřně napadl Jugoslávii, nařídil krveprolitf v Novém Sadu". Rovněž činil Horthyho odpovědným za vstup Maďarska do války proti Sovětskému svazu. Maďarsko se kvůli tomu „opět dostalo na okraj víru, a co na ně čeká, to nebude znovuzrození historických Uher, nýbrž Mo­háčem zatížený Trianon". Rákosi pak vyzval maďarské válečné zajatce, aby se „rozešli s protilidovým, zemi ohrožujícím režimem, a pomohli hledat ce­stu, na níž snad bude ještě možno vlast zachránit".[13]
První stanovisko komunistické historiografie k Horthyho režimu vyjád­řila několik týdnů po svém návratu z moskevské emigrace v roce 1945 Erzsébet Andicsová, v letech 1950-1974 vedoucí katedry nejnovějších dějin Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti. „Také v Maďarsku v podstatě exi­stoval 25 let fašistický režim." [14] O tři roky později ve své práci Kontrarevo­luce a bethlenovská konsolidace potvrdila svou tezi o fašistickém režimu v Maďarsku a zdůraznila, že „vítězstvím kontrarevoluce začalo nové obdo­bí, (...) a to snad nejsmutnější doba maďarských dějin". [15] Přesto ve svém hodnocení maďarského meziválečného režimu už poněkud diferencovala, když uvedla, že léta, kdy byl premiérem István Bethlen, bylo „poněkud li­berálnější" období kontrarevolučních let. [16] Toto stanovisko později podrob­něji rozpracoval Dezső Nemes. Pod jeho vedením byla na počátku padesá­tých let vytvořena pracovní skupina, která se soustředila na vydávání edice pod názvem Dokumenty k dějinám kontrarevoluce. Svazky vydané v letech 1955,1956 a 1959 Nemes redigoval a opatřil úvodem. Základním cílem této edice bylo politicky motivované hodnocení předchozího režimu a potvrze­ní tezí Erzsébet Andicsové. [17] Vládnoucí třídy, prohlásil Nemes, „mající hrů­zu z nové revoluce, doufaly v posílení své vlády od diktatury fašistického charakteru". [18]
Jakkoli selektované dokumenty však nemohly zastřít fakt, jak připustila i Erzsébet Andicsová, že mezi politickými způsoby počátku dvacátých let a jejich druhé poloviny se ukazovaly podstatné rozdíly. Ne­mes proto usiloval nikoli o popření těchto rozdílů, ale o jejich bagatelizování. [19] Konstatoval tedy, že mezi oběma obdobími se vynořila odlišnost v tom, že „zběsilý teror kontrarevoluce vystřídal institucionální teror státní moci posílené fašistickou diktaturou", respektive v tom, že „Bethlenova vláda zabezpečila maďarskému fašismu zdání parlamentarismu".[20]
Horthy se o totálním přehodnocení své historické úlohy dozvěděl až ve své emigraci v Portugalsku. Revoluce roku 1956 v Maďarsku v něm vzbudi­la naději na změnu poměrů a o to více jím otřásl její pád. Žádná prohláše­ní však během revoluce ani po jejím potlačení neučinil. Navzdory jeho pa­sivitě propaganda vytvářejícího se Kádárova režimu hlásala, že „nabídnuv se imperialistům, Horthy se svými proslulými zkušenostmi z roku 1919 opět chtěl v Maďarsku zavést pořádek".[21] Jako jeden z důvodů potlačení revoluce se ve všech stranických vyjádřeních uváděl argument, že „horthyovská fašistická a kapitalisticko-velkostatkářská kontrarevoluce se od roku 1945 stále organizuje a jen čeká na příležitost, aby udeřila na náš lidově demokratický systém".[22]
Na vytváření stanoviska západní odborné literatury k charakteru mezi­válečného režimu v Maďarsku měl od poloviny padesátých let prvořadý vliv názor C. A. Macartneye. Tento anglický historik ve své práci z roku 1956 [23] na základě vlastních zkušeností ukázal Horthyho a Bethlena jako konzerva­tivní, tradicionalistické a vůči moderním demokratickým idejím převážně necitlivé politiky, kteří se však zároveň stavěli proti antiparlamentní krajní pravici. Při charakteristice jejich režimu v první řadě zdůraznil omezený význam voleb a postupnou převahu vládní strany, respektive nemožnost jejího vystřídání. Zásadně parlamentní charakter formy vlády v Maďarsku přesto nezpochybnil. Na Macartneyovu knihu maďarská historiografie ne­reagovala. [24]
Vytváření Horthyho obrazu v maďarské společnosti na počátku šedesá­tých let ovlivnil dokumentární soubor Tajné dokumenty Miklóse Horthyho (Horthy Miklós titkos iratai). Soubor dokumentů vyšel poprvé v roce 1962, bez úvodu, jen s orientačními poznámkami k dokumentům, a v následují­cích letech pak ještě třikrát. Velký zájem o osobu Horthyho způsobil, že v šedesátých letech vyšly tři regentovy životopisy, bez poznámek, spíše publicistického charakteru, od autorů Zoltána Vase, Istvána Pintéra a Mik­lóse Gárdose. Zoltán Vas sledoval regentův život do roku 1921, druzí dva autoři celou Horthyho životní dráhu. Zejména Miklós Gárdos sestavil sou­bor všeho negativního, co kdy bylo o Horthym řečeno a pomlčel o čemkoli pozitivním. Ke zkreslenému obrazu Horthyho přidal ještě mnohé hanlivé výroky namířené na Horthyho jako na soukromou osobu.[25]
O podstatnější změně v hodnocení Horthyho a jeho doby je možno mlu­vit od poloviny šedesátých let, kdy se maďarská historiografie pokusila vy­užít širší manévrovací prostor, který nabízela liberálnější politika Kádáro­va režimu i ve vztahu k vědě. První náznak modifikovaného hodnocení se objevil ve dvousvazkových Dějinách Maďarska (Magyarország tórténete) pod redakcí Erika Molnára, které poprvé vyšly v roce 1964. Část zabývající se Horthyho obdobím napsal tehdejší zástupce ředitele Historického ústa­va (Történettudományi Intézet) Maďarské akademie věd a šéf oddělení za­bývajícího se maďarskými dějinami mezi dvěma světovými válkami György Ránki. V ní konstatoval, že systém vybudovaný ve dvacátých letech byl sice diktaturou i předzvěstí italského fašismu a německého nacionálního socialismu, ale byly v něm smíchány prvky fašismu a „konzervativní, reakční buržoazní zákonnosti. (...) Při neexistenci masové strany se stalo vy­budování totální fašistické diktatury nemožné. (...) Odpor dělnické třídy a pokrokových masových sil si vynutil jistou liberalizaci režimu, legální činnost sociálně demokratické strany a odborů, parlamentarismus, mož­nost činnosti jisté buržoazní opozice."[26] Z těchto vět vyplývá, že Ránki ne­považoval fašistickou diktaturu v Maďarsku ve dvacátých letech za úplnou. Zdůraznil ale, že až do konce existovala možnost, aby režim odložil prvky zákonnosti a kdykoli se proměnil v otevřenou, totální fašistickou diktaturu.
Ačkoli se toho krajně pravicové síly pokusily dosáhnout ve třicátých letech, jejich snahy měly úspěch jen částečný.[27] Toto pojetí přijali pak i někteří další historici.[28] Každopádně se už v žádném smyslu nemluvilo o fašismu v tom smyslu, jak užívali tento pojem Erzsébet Andicsová a Dezsö Nemes. Změnilo se i hodnocení sociálně demokratické strany. Ránki se rozešel s jednostran­ným negativním zobrazením sociální demokracie a připustil, že „existence strany a její činnost měla z hlediska dělnického hnutí velký význam".[29]
Ránki rovněž poprvé nadhodil, že doposud používaný pojem „vlád­noucí třída" by bylo třeba stanovit přesněji.[30] Podobně László Márkus ve své studii z roku 1965[31] rozdělil vládnoucí třídu do tří skupin na velkostatkářskou a velkoburžoazní vrstvu a na vrstvu státních úředníků a dů­stojníků. Konstatoval, že poměr sil mezi nimi, respektive jejich participa­ce na politické moci, se v Horthyho době čas od času měnila. Zesílení snah o fašistickou diktaturu na počátku dvacátých let a na počátku tři­cátých let bylo jednoznačně vázáno na aktivizaci krajně pravicových středních vrstev. Márkus v souvislosti s velkostatkářskými kruhy a kruhy spojenými s finančním kapitálem v první řadě vyzdvihl jejich konzervativismus.[32]
Ve druhé polovině šedesátých let se pak zrodily další práce autorů, kte­ří podobně jako Ránki předkládali pozitivnější obraz sociální demokracie a její role. Jednou z prvních byla práce Lajose Serfözöa Maďarská sociálně demokratická strana v parlamentu.[33] Objevily se rovněž práce podávající diferencovanější obraz maďarské krajní pravice,[34] které uvnitř ní rozlišovaly dva směry - tzv. panský směr, zaměřený zásadně na střední třídu, je­hož jednou z vůdčích postav byl Gyula Gömbös, a radikálnější, populističtější směr, více vázaný na německý nacismus, který byl od druhé poloviny třicátých let veden Ferencem Szálasim.[35]
Zlom v hodnocení charakteru meziválečného maďarského režimu představovala diskuse na konferenci Historického ústavu MAV o otázkách moderních dějin v říjnu 1969, na níž Miklós Lackó poprvé jednoznačně vyjádřil, že Horthyho režim není možno považovat za fašismus. „Pokud se týče dávné sporné otázky týkající se vztahu režimu k fašismu, podle našeho hodnocení tento panský systém ve své základní struktuře nebyl fašistického typu, ale nelze ho jednoduše považovat ani za režim konzervativně-autoritativního charakteru. Vedle tradičních liberálních prvků (parlamentní for­ma, systém více stran, omezená práva na svobodu atd.), požadovaných pro­střednictvím mezinárodního poměru sil vytvořeného po válce, tento režim charakterizovaly silné konzervativně-diktátorské rysy a jejich přechod k 'modernějším' formám kontrarevoluce. (...) Od třicátých let rysy fašistic­ké moci sílily. Tento proces však měl i svá omezení."[36]
Proti tomuto diferencovanějšímu hodnocení meziválečného režimu v Maďarsku rázně vystoupil Dezsö Nemes, tehdejší rektor Vysoké školy po­litické; jeho kritika se snesla i na celý tehdejší Historický ústav MAV, nedo­držující podle Nemese směrnice Ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany, [37] a všechny ty, kteří se odklonili od oficiálního ortodoxního stanoviska. Svoje názory shrnul v knize K otázce fašismu, kde ve jménu sta­rého pojetí dokazoval, že všechny východoevropské meziválečné režimy byly fašistickými diktaturami. Konstatoval, že fašistický charakter Horthyho režimu včetně bethlenovské konsolidace je nezpochybnitelný. „Já soudím," psal, „že Bethlen je přirozeně fašista, který otevřeně hlásá a uplatňuje teroristickou diktaturu proti revolučním silám. (...) Bethlena přirozeně nelze řadit mezi hlasatele totální fašistické diktatury. (...) On byl jedním
z typických, omezených, rafinovaných představitelů fašistické diktatury umírněnějšího typu."[38]
Od konce sedmdesátých let se názory na charakter Horthyho režimu dále polarizovaly. Vedle doposud známých stanovisek se objevila i taková hodnocení, která se pro období mezi léty 1919-1920 a německou okupací na jaře 1944 vyhnula přívlastku nejen fašistický, ale i diktátorský, a systém se pokoušela popsat jako autoritářsko-konzervativního typu, respektive jako pravicový parlamentarismus, který až do konce představoval, i když v omezené formě, integrální součást politického a duchovního pluralis­mu.[39] Tak například charakterizovala režim ve svých pracích o liberálních stranách Zsuzsa L. Nagvová [40] a rovněž Ignác Romsics [41]. Na druhé straně kniha autorského páru Maria Ormosová - Miklós Incze [42] předkládala hod­nocení meziválečného maďarského režimu, které stálo blíže tradičnímu stanovisku, a pokusila se uvést pojem fašismu do souladu s novějšími ba­datelskými výsledky.[43]
Další významný posun v hodnocení Horthyho režimu představovala syntéza Maďarsko ve XX. století, která vyšla v roce 1986 pod redakcí Sándora Balogha.[44] O charakteru režimu se píše: „S přihlédnutím k politickým institucím a k jejich činnosti vládní formou v době konsolidace byl omeze­ný buržoazní parlamentarismus. Obnovilo se oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, tak jak existovalo před rokem 1918. V zemi mohly fun­govat pravicové, liberálně-demokratické, buržoazně demokratické a so­ciálně demokratické opoziční strany, které se všechny stejně mohly vyjad­řovat v parlamentu a před veřejností a hlásat svoje názory. V důsledku bezpečnostních prvků, zabudovaných do systému, však neexistovala reál­ná možnost, aby vládní strana padla a aby se vytvořila možnost parlament­ního střídání západního typu. V důsledku toho se zákonodárná a výkonná moc neoddělily do té míry, jak je to obvyklé v západních demokraciích. (...) V mocenském systému konsolidované kontrarevoluce se tedy mísily bur­žoazně demokratické a autokratické prvky. Na tento způsob řízení bylo možno útočit, ale stěží jej změnit parlamentními prostředky. Bylo by ovšem přehnané mluvit o osobní nadvládě Horthyho či Bethlena, tj. o diktatuře re­genta či ministerského předsedy. Ta měla četné ústavní a jiné překážky." [45]
Tyto Dějiny Maďarska ve XX. století získaly mnoho uznání doma i v za­hraničí. [46] Recenzenti především vyzdvihovali, že kniha se opírá o nejnovější badatelské výsledky, přehodnocuje dosud vytvořený obraz o Horthyho době, že se autoři rozešli s dříve všeobecně užívaným termínem Horthyho fašismus a že vycházeli z toho, že fašismus není možno ztotožnit s konzervativním mocenským systémem.[47]
Zároveň s tím se objevila i naprosto opačná hodnocení. András Mihály Rónai v recenzi otištěné v tehdejším stranickém deníku Népszabadság sou­dil, že autoři bagatelizují fašistický charakter režimu.[48] Nezměněné oficiál­ní stanovisko strany vyjádřil šéf oddělení agitace a propagace ÚV MSDS János Berecz ve stranickém měsíčníku Társadalmi Szemle, kde napsal: „Fašistoidní charakter Horthyho režimu, respektive tu otevřenější, tu skry­tější diktatura zůstává faktem. (...) Taková reakční politika nezasluhuje žádné ospravedlnění."[49]
Ve druhé polovině osmdesátých let už byl mezi maďarskými historiky všeobecně přijímán názor, že v souvislosti s Horthyho režimem není mož­no mluvit o žádném fašismu. Svou roli v tom sehrála i změna názoru na charakter tohoto režimu u Györgye Ránkiho, který ve své práci z roku 1986 označil Horthyho éru jako konzervativní. [50]
R typologii Horthyho režimu se na stránkách ústředního orgánu maďar­ské emigrace Új Látóhatár, který vycházel v Mnichově, vyjádřil spolupracov­ník tehdejšího maďarského vysílání Rádio Svobodná Evropa Gyula Borbándi.[51] „Byla by chyba dělat rovnítko mezi orgiemi kontrarevolučního teroru, bethlenovskou konsolidací, Gömbosovými reformami, Telekiho a Kállayho manévrováním a dobou, kdy se k moci dostala krajní pravice. Míra veřejných svobod nebyla totožná na počátku kontrarevoluce, na konci dvacátých let, na počátku čtyřicátých nebo v posledních měsících války", napsal. „V mezivá­lečném Maďarsku existovala parlamentarismem oslabená autoritativní moc. Autoritativní charakter se v první řadě projevoval v tom, že v politickém roz­hodování měla významnější úlohu než parlament, který ztělesňuje vůli lidu, ústřední moc, kterou představovala hlava státu a vláda." Borbándi ve své analýze zásadně rozlišoval autoritativní vládnutí a diktaturu, respektive fa­šismus. „Maďarské vlády nebyly diktátorské a nebyly ani fašistické, s výjim­kou vlády Szálasiho. Nedisponovaly neomezenou mocí nezbytnou k diktatu­ře a od fašistických, respektive nacionálně socialistických režimů se odlišovaly neexistencí nesesaditelného vůdce, všeobjímající jednotné ideolo­gie, masové strany disponující vlastním ozbrojeným tělesem, vědomím po­slání a ,revolučnf frazeologie. Bez toho není žádná diktatura, žádný fašista."[52]
Se změnou režimu v Maďarsku v letech 1989-1990 předchozí historický, respektive ideologický kánon ztratil svou platnost a Horthyho režim i Hort­hyho osobnost se znovu staly předmětem diskusí. Diskurs o novém hodno­cení Horthyho role začal maďarským vydáním jeho životopisu z pera Pétera Gosztonyiho[53] v roce 1990, který poprvé vyšel německy již v roce 1973. Ten sice dementoval všechny nepravdy negativního obrazu Horthyho, tak jak ho vytvořila maďarská historická a publicistická literatura po roce 1945, ale upadl do opačného extrému a postavu Horthyho si do značné míry idealizo­val. Rovněž v roce 1990 vyšla práce vojenského historika Lóránda Dombrádyho, která se zabývala Horthyho činností v letech 1919-1944.[54] Monografie spočívající na mnohostranném odkrývání dobových pramenů Horthyho ani neodsuzuje, ani ho nezbavuje viny, ale pokouší se objektivně vylíčit jeho činnost Dombrády poukazuje na to, že v letech 1919-1920 Horthy sice ne­dal pokyn k popravám, ale také proti nim energicky nevystoupil. V parla­mentu se při volbě regenta sice vyskytovali ozbrojení důstojníci, ale Horthy by byl zvolen i bez jejich přítomnosti. S bombardováním Košic v červnu 1941 (což byla záminka k vypovězení války Maďarska Sovětskému svazu-E.L) sice neměl nic společného, ale přišlo mu jako na zavolanou. „Bezpo­chyby vedle svých vážných omylů a chyb", shrnul autor svůj názor, „v první řadě jako voják měl takové vlastnosti, které ho činily uznávaným a populár­ním v okruhu důstojníckého sboru a armády."[55]
V historickém diskursu týkajícím se hodnocení Horthyho a jeho doby zaujala významné místo polemika v tisku, související s pohřbem Horthyho ostatků v Maďarsku v roce 1995. (Miklós Horthy zemřel v Portugalsku v roce 1957.) Diskusi inicioval tehdejší premiér József Antall, původní pro­fesí historik. Ten v interview z 21. srpna 1993 konstatoval, že maďarský po­litický systém mezi dvěma světovými válkami byla „ústavní monarchie" a sám Horthy nikdy neučinil pokus o to, aby svou politiku vnucoval vládě jako vojenský diktátor nebo jako nejvyšší velitel armády. Podobně jako Pe­ter Gosztonyi i Antall soudil, že bílý teror byl „reakcí" na teror rudý, Horthy ho nepodněcoval a netoleroval ho, ale naopak pomáhal zabrzdit. Konstato­val dále, že se Horthy nikdy neprohřešil proti ústavnímu právnímu vývoji a že byl jak „ostře antikomunistický, tak i antinacistický". Podle Antalla regentství nemělo alternativu, „republika říjnové revoluce (v Maďarsku v roce 1918-E.I.) jednoduše nebyla vhodná k tomu, aby pokračovala". Na závěr Antall prohlásil, že považuje Horthyho za „takového maďarského vla­stence, kterého naše politika musí se vší poctou začlenit do kontinuity ná­rodních dějin".[56]
Tehdejší premiér tak jednoznačně vyjádřil snahu maďar­ských konzervativních a dalších pravicových sil, oživených po změně režimu v Maďarsku, hodnotit léta 1919-1945 i s jejich vedoucími osobnost­mi jako akceptovatelné období maďarských dějin. Podobně se o sedm let později, v roce 2000, vyjádřila Mária Schmidtová, poradkyně tehdejšího premiéra Viktora Orbána, nyní ředitelka Domu teroru (Terror Háza), která Horthyho dobu hodnotila jako buržoazní demokracii.[57] Toto stanovisko však zůstalo ojedinělé a převážná většina historiků se neztotožňuje ani se stanoviskem Józsefa Antalla. Nesouhlas v diskusi s ním vyjádřil vzápětí ve­doucí ideolog Maďarské socialistické strany, když konstatoval, že Horthyho režim „zajisté měl alternativu, a ta se nazývá: demokracie". „Nechtějme vzkřísit, co naštěstí pominulo!", varoval před oživením Horthyho kultu.[58]
V nových historických pracích, které vyšly v prvních deseti letech po změně režimu, se autoři shodují v tom, že Horthyho režim nebyl ani fašis­mem ani fašistoidní diktaturou a že je možno ho popsat jako přechod mezi demokratickými parlamentními režimy a antiparlamentními totalitními politickými systémy. Mluví se o omezeném parlamentarismu, o směšování parlamentních a autoritářských prvků.[59]
Konsenzus v současném hodnocení maďarského meziválečného reži­mu existuje i v tom, že rovněž nelze mluvit o diktatuře výkonné moci, vlády ani regenta. Moc vlády omezovalo množství faktorů charakteristických pro parlamentní státy - svobodný tisk, systém více stran, alespoň částečné od­dělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, ochrana občanů prostřednictvím zákonů atd. Diktatuře Horthyho kromě toho bránily i další faktory. Jeho pravomoc, respektive jeho politický vliv nebyly dostatečně široké a kromě toho mu k přijetí takové role chyběly i osobní ambice.[60]
Pokud se týče predikátů, v současném hodnocení používaných pro cha­rakteristiku Horthyho režimu, pak nejčastěji se vyskytuje adjektivum kon­zervativní, zvláště pokud se týče maďarského státního uspořádání ve dva­cátých letech. Fungování hlavních politických institucí ve významné míře určovaly zákony z doby před rokem 1918. Rovněž Bethlenova politika po­važovala za základ poměry před rokem 1918 a vzhledem k tomu odmítala všechny názorové proudy charakteristické pro dvacátá léta stejně jako dik­tátorskou vlnu třicátých let. Oproti dualistickému období však vzrostla úlo­ha a moc vlády a posílil tak etatismus. Ve významné míře bylo v období 1919-1938 posíleno vládnutí administrativní cestou.
Vedle etatismu je za podstatný pro Horthyho režim považován princip autority. V politickém životě přijal konzervativní tábor roli přirozené ve­doucí síly. Společenská skladba důležitějších institucí - národního shro­máždění, později poslanecké sněmovny, venkovských samospráv - se demokratizovala jen umírněně. Horní sněmovna, která fungovala od roku 1927, se jednoznačně stala shromážděním elitních skupin. Existovala zře­telná snaha legitimizovat vedoucí úlohu tradičních historických sil.[61]
Predikáty charakterizujícími Hortyho režim se zabývala ve své syntéze Maďarsko v době mezi dvěma světovými válkami i přední maďarská histo­rická Mária Ormosová. Na rozdíl od svého názoru z roku 1976 považovala adjektivum „fašistický" za naprosto neodpovídající charakteru tohoto reži­mu, stejně jako „fašistoidní" nebo „polofašistický". Konstatovala, že není také opodstatněné mluvit o diktatuře, protože tento výraz nedává v parla­mentních podmínkách, třebaže šlo o parlamentarismus silně omezený, žád­ný smysl. Dále si položila otázku, zda je oprávněné používat pojem „kontrarevoluční", který se stal téměř trvalým přívlastkem té doby, a dospěla k názoru, že ve skutečném smyslu toho slova se v Maďarsku kontrarevolu­ce neodehrála, nýbrž že došlo k prudkým pomstychtivým bojovým výpra­vám jednotlivých skupin, které samy sebe nazývaly kontrarevolucionářskými. Podle jejího názoru vedoucí skupiny této doby byly ve svých názorech bezpochyby „kontrarevoluční" potud, že nikdy nepřestaly chápat jako svůj politický úkol prevenci zabraňující opakování událostí z let 1918-1919, tj. obou revolucí. Pokud se týče adjektiva „autoritářský", Maria Ormosová konstatovala, že pokud tím rozumíme autokratické uspořádání, tj. diktátorský režim jediné osoby nebo úzké kliky, pak maďarský systém se vší jistotou pod tento pojem zařadit nelze. Pokud tím rozumíme to, aby se státní příslušník choval s úctou vůči svým nadřízeným a státu, pak tento pojem použít lze. Dodala ještě, že maďarský stát se až do konce snažil učinit zadost důležité­mu požadavku autoritářského vládnutí: učinit pořádek - řád základem stát­nosti. Do toho bylo možno zahrnout zajištění poslušnosti státních příslušní­ků a vedle úkolu vyhnout se revoluci také odmítání snah narušit režim krajně pravicovými silami. Ačkoli se pojem pořádek - řád během doby mě­nil, snahu jej udržet je možno považovat za skutečně rozhodující charakteristický rys maďarského režimu, uvedla Maria Ormosová.[62]
Diskurs kolem Horthyho a jeho doby ale neskončil. V jednom z posled­ních čísel časopisu Valóság se formou odpovědí na otázky jakési fiktivní skupiny maďarských intelektuálů vrací k hodnocení režimu meziválečné­ho Maďarska a předních politiků té doby Bálint Török,[65] Takto zvolená for­ma už předem evokuje, že odpovědi budou obsahovat velmi zjednodušují­cí hodnocení. Autor na základě srovnání horthyovského režimu se čtyřicet let trvajícím režimem socialistickým vyzdvihuje přednosti režimu v mezi­válečném Maďarsku především v oblasti politických práv a svobod. Nepo­piratelnou „protidemokratickou minulost Horthyho období" vysvětluje obavami z uplatňování vůle lidu. „Špatná vzpomínka na proletářskou dik­taturu bohužel nevedla politiku směrem k demokracii, nýbrž k zastaralému autoritativnímu vládnutí."[64] Současně připomíná existenci tzv. „druhé­ho Maďarska", které neschvalovalo „princip revize za každou cenu" a mož­nost prezentování těchto myšlenek, stejně jako nevídaný kulturní rozkvět v meziválečném období.[65]
Pro přední politiky té doby - především Bethlena a Telekiho - má Törökjen slova nejvyššího uznání. Pro Bethlena proto, že předvedl vynikající poli­tický výkon konsolidace země při „ztrátách země způsobené mírovým dik­tátem", pro Telekiho kvůli jeho „odhodlání ochraňovat nezávislost a neu­tralitu země".[66] Horthyho oceňuje především pro jeho chování za německé okupace, tj. po 19. březnu 1944, a za Horthyho největší čin považuje záchra­nu života 250 tisíc budapešťských Židů. V souvislosti s tím se dotkl protiži­dovských zákonů a pokusil se vysvětlovat a bagatelizovat tento každopádně ostudný počin konstatováním, že „není možno zapomenout na to, že vedle bezpochyby existujícího krajně pravicového tlaku musela maďarská vláda počítat s přítomností nacistického Německa, dokonce od března 1938 s jeho sousedstvím". Zároveň konstatoval, že maďarské vlády nebyly ochotny kro­mě zákonů omezujících Židy ani vytvářet ghetta, ani uskutečňovat deportace, naopak poskytly rakouským, slovenským a polským Židům azyl, na roz­díl od Československa, kdy „vídeňské Židy uprchlé do Československa Benešovo četnictvo vrátilo zpátky do náručí Hitlera".[67] Pokud se týče časté­ho obviňování Horthyho z toho, že po německé okupaci neabdikoval, Török toto regentovo rozhodnutí obhajuje tím, že v případě Horthyho odchodu z politiky by se dostala k moci krajně pravicová garnitura, v plné míře slou­žící nacistům, což by mělo fatální následky hlavně pro osud maďarských Židů. /sic!/ Podle jeho názoru byl Horthy státník, který se i v poraženém po­stavení snažil dosáhnout toho, aby se z mnoha zel uplatnilo zlo nejmenší. Na závěr Török konstatoval, že po ztracené buržoazní revoluci a po proletářské diktatuře se Maďarsko nevyvíjelo demokratickým směrem, ale byl to parlamentní režim, i když silně omezený a zatížený autoritářskou praxí. Všechno to, co pozitivního existovalo v zahraničně politické, vnitro­politické a duchovní oblasti, nebylo podle autora realizováno na základě aktivní účasti společnosti, ale bylo výsledkem činnosti politických osobnos­tí vynikajících schopností a za účasti jen úzkých společenských skupin. Tento fakt považuje Török za nejvážnější kritiku Horthyho éry.[68]
Diskuse kolem charakteru Horthyho režimu nejspíš hned tak neskončí a v souvislosti s nimi i komentáře týkající se hodnocení versailleského mí­rového uspořádání. K tomu si dovolím poznamenat, že kritika tohoto pová­lečného uspořádání a jeho hodnocení z hlediska dopadu na osud maďarství, uskutečňovaná ať na úrovni odborných historických prací či na úrovni společenské nebo politické debaty, nepředstavuje oživení maďarské mezi­válečné zahraniční politiky revize nebo posun maďarské společnosti jako takové doprava. Je samozřejmě nezbytné požadovat, aby maďarská politic­ká reprezentace dodržovala mírové smlouvy, což ostatně také činí. Ale po­važuji za pošetilé vyžadovat, aby maďarská společnost tomuto uspořádání nadšeně tleskala.


Několik poznámek k Horthyho kultu

První podoba, kterou se Miklós Horthy zapsal do vědomí maďarské společ­nosti a která pak byla vědomě budována jako kult, byl jeho obraz zachrán­ce vlasti. I když denní tisk a obrázkové týdeníky v době první světové války často referovaly o Horthyho vojenských činech, do širšího, obecného pově­domí se dostal až v polovině roku 1919, poté, co přijal funkci nejvyššího ve­litele Národní armády. V té době se o něm objevily první oslavné články, které jeho činy, schopnosti a ctnosti zveličovaly. Například článek v listu Szegedi Új Nemzedék, vydávaném jako noviny antivlády v Segedíně, ho představil jako mimořádného člověka, který je přísný, ale vždy spravedlivý a kterému „nikdy nepřešla přes rty lež". „Jedním slovem skutečný maďar­ský gentleman a opravdový čestný vojenský charakter. Celá armáda ho zbožňuje a na jeho slovo by šla slepě i na smrt. Když promluví, oči jeho podřízených září a šťasten je ten, kdo může být v jeho blízkosti."[69] Už tehdy v dalších oslavných článcích byl prosazován kult otce, který vztah mezi ve­litelem armády a jeho podřízenými předváděl jako vztah plný vroucnosti. Tak se na základě propagandy zrodil nový otec maďarského národa, „náš tatíček Horthy".[70]
V létě 1919 se o Horthym a jeho vznikající Národní armádě zrodily vo­jenské písně. Jedna z nich ve stylu honvédských písní revoluce 1848 o něm poprvé mluvila jako o zachránci země. Základem takto vytvořeného obra­zu se stala podoba apolitického válečného hrdiny, námořníka, vojáka, kte­rého k roli vůdce předurčovaly jeho fyzické i duševní vlastnosti. Nikoli náhodou se v oslavných tirádách objevovala slova jako moře, vlny, skála, loď, přístav, kotva. Příznačný z tohoto hlediska byl plakát, vylepovaný ještě před vtažením Národní armády do Budapešti, na němž dvě svalnaté paže pevně třímají kormidlo nad rozbouřeným mořem, vyvedeným v rudé bar­vě. Pod ním na zeleném podkladu stojí bílými písmeny vysázené jméno: HORTHY![71]
Rozchod s minulostí a symbolický začátek nové doby představoval vjezd Národní armády do Budapešti 16. listopadu 1919 v čele s Horthym na bílém koni. V dalších týdnech pak pokračoval Horthy v návštěvách mnoha měst v oblasti mezi Dunajem a Tisou. Tato plánovaná veřejná vystoupení podob­ná tažení do Budapešti sloužila vyzdvižení Horthyho velikosti a vytváření jeho kultu. Jako část pravidelného rituálu zněly oslavné projevy, nejvyšší velitel přebíral od místního obyvatelstva symbolické dary převázané stuž­kou v národních barvách. Vedle těchto veřejných vystoupení sloužilo budo­vání Horthyho kultu i vydání ilustrovaného tzv. Horthyho kalendáře na kon­ci roku 1919 „na počest znovuzrození maďarského národa", který obsahoval jeho krátký životopis, oslavné články, projevy, básně a vojenské písně.[72]
Horthyho obraz zachránce vlasti, vytvořený od léta 1919 do jara 1920, se tak dostal do vědomí širokého okruhu maďarské společnosti a pro její větši­nu se stal přijatelný. Vedle vládnoucí elity ho akceptovali všichni ti, kterým byl jejich majetek v době Republiky rad částečně nebo úplně zestátněn, i ti, kteří se z jakéhokoli důvodu dostali s proletářskou diktaturou do střetu nebo kterým vadil její internacionalismus a antiklerikalismus. Vrcholem Horthyho oslav se pak stalo jeho zvolení regentem 1. března 1920.
Pozitivní obraz Horthyho vytvořený v letech 1919-1920 ale nepřijala společnost celá. Při vytváření „antikultu" vůči obrazu nejvyššího vůdce za­chraňujícího zemi hrály zpočátku hlavní úlohu budapešťské levicové listy a rovněž tak vzpomínky revolučních vůdců v emigraci, které však přeháněly na druhou stranu. Vysloveně negativní obraz Horthyho byl vytvořen v legitimistickém táboře - v okruhu elity věrné Habsburkům, mezi aristo­kracií, velkoburžoazií a vysokým katolickým klérem. Legitimisté přijali zvolení Horthyho jen jako přechodný kompromis, který chtěli co nejdříve vystřídat vládou zákonného krále. Horthymu jeho chování v roce 1921 při pokusech Karla Habsburského o návrat na maďarský trůn neprominuli a považovali je za zradu panovníka.
Na počátku dvacátých let bylo ještě otevřenou otázkou, jaký Horthyho obraz bude kanonizován a stane se akceptovatelným pro široký okruh spo­lečnosti. Vnitřní a vnější konsolidace režimu, začínající od roku 1921, která v sobě zahrnovala i upevňování pozice Miklóse Horthyho jako hlavy státu, po několika letech tento problém vyřešila. Negativní obrazy Horthyho v očích levice a legitimistů sice zůstaly, ale jejich vliv byl omezen na poměrně úzký okruh společnosti. Naopak se v širokém povědomí stále více upevňoval ob­raz regenta budujícího stát, a ten propagoval celý státní aparát.
Z hlediska budování kultu hrály důležitou roh každoročně pořádané oslavy dne narození regenta a jeho svátku. Podobně se připomínaly slavné vojenské činy Horthyho. Od poloviny dvacátých let byly stabilně oslavová­ny: 1. březen (volba regenta), 18. červen (narozeniny regenta), 16. listopad (vjezd Národní armády v čele s Horthym do Budapešti) a 6. prosinec (regentův svátek). Regentovi se při těchto příležitostech vzdávaly díky na slavnostních shromážděních, divadelních představeních, mších a při po­dobných událostech. Ve všech městech byla slavnostní vlajková výzdoba, ve výlohách obchodů byly umístěny regentovy fotografie, parlament konal slavnostní schůze. Regentovy oslavy poskytovaly vynikající příležitost k tomu, aby veřejné prostory nebo instituce byly pojmenovány jeho jmé­nem. Od roku 1925 byl pravidelně v předvečer regentova svátku pořádán pochodňový průvod univerzitní mládeže.[73]
Z oslav narozenin vynikl rok 1928, kdy bylo regentovi šedesát let. K této příležitosti byla vydána čtyřsetstránková reprezentativní ilustrovaná Hort­hyho biografie z pera vojenského historika - důstojníka Jenö Pilcha, do­plněná četnými fotografiemi. Ta podrobně popisovala Horthyho námořnic­kou činnost, jeho vojenské činy v době první světové války a ještě podrobněji pak jeho působení ve funkci nejvyššího velitele Národní armá­dy a okolnosti průběhu jeho volby regentem. Díky bohatosti údajů a množ­ství pramenů je Pilchovo dílo dodnes považováno za použitelnou práci. Chybí ovšem věcné úvahy o Horthyho odpovědnosti za bílý teror. Volbu nejvyššího velitele armády hlavou státu, i když nepopíral diskuse, které předcházely jeho zvolení, hodnotil Piích jako za dané situace jediné možné logické řešení, „po kterém nastalo uklidnění v celé zemi", třebaže věděl, že to tak docela nebylo. Svou knihu proto volbou regenta uzavřel a do popisu rozporuplného vývoje v roce 1921 se nepouštěl.[74]
Z pravomocí regentovi chyběla některá, která patřila panovníkovi, jako bylo například právo udělovat šlechtický titul. Náhradou za to vznikl tzv. Rytířský řád (Vitézi rend). Od roku 1921 Horthy každoročně pasoval rytíře v rámci slavnostní ceremonie připomínající středověký obřad. Horthy byl rovněž hlavou Zemské rytířské stolice a vrchním kapitánem rytířů. Počet rytířů do roku 1940 přesáhl 20 tisíc. Horthy byl rovněž zakladatelem Corvinského řádu (Corvin-rend), jehož členové se rekrutovali z tehdejší kulturní elity. Založení Corvinského řádu se pojilo k desetiletému výročí vzniku Národní armády a zvolení Horthyho regentem.
Jedním z vrcholů řady oslav v roce 1929 a 1930 bylo i společné zasedání horní a dolní komory parlamentu v únoru 1930, kdy na základě předlohy pre­miéra Istvána Bethlena zákonodárci jednohlasně a bez diskuse přijali a do zá­kona včlenili konstatování o „nehynoucích zásluhách pana Miklóse Horthyho ve funkci regenta". Zákonodárci je především spatřovali v tom, že Horthy jako hlava státu v těžkém historickém období „vedl národ v duchu starobylé, po předcích zděděné ústavy dál po cestě jeho posílení a rozvoje".[75]
Díky tomu všemu se Horthyho pozitivně vnímaný obraz ve třicátých letech dále upevnil a ovlivňoval široký okruh společnosti. Tato tendence pak pokračovala i v následujících letech. K dosavadním typům veřejného vystupování, které hrálo při vytváření kultu tak důležitou roli, se od druhé poloviny třicátých let připojily regentovy návštěvy v zahraničí a reciproční návštěvy zahraničních státníků v Budapešti, jakož i další mezinárodní udá­losti. Do poloviny třicátých let Horthy žádnou zahraniční návštěvu nevyko­nal a ani jeho nikdo nenavštívil. Jedním z důvodů byla rezervovanost evropských královských rodin vůči vojákovi, který se postavil proti svému králi, druhým pak odpor představitelů demokratických zemí k člověku, který byl obviňován z řádění bílého teroru. Proto doposud zahraniční zastupování země na nejvyšší úrovni připadlo výhradně na ministerského předsedu. V polovině třicátých let se však mezinárodní ovzduší v Evropě změnilo a Horthy začal být považován za člověka „salonfahig". Jeho první cesta vedla v létě 1936 k Hitlerovi, ale protože byla ještě soukromého cha­rakteru, noviny ani zpravodajství o ní nereferovaly.
V listopadu 1936 jel Horthy na pozvání italského krále Viktora Ema­nuela na oficiální návštěvu do Říma. Vrcholem programu bylo vojenské cvičení uspořádané italskými hostiteli v Neapolském zálivu a přehlídka italského válečného loďstva. Cestou domů byl Horthy několik dní hostem rakouského spolkového prezidenta Miklase ve Vídni. O nejdůležitějších momentech Horthyho několikadenní cesty podrobně referovaly maďarské noviny i filmové zpravodajství. Totéž se dělo i v květnu 1937, když navštívi­li Budapešť nejprve rakouský prezident Miklas a poté italská panovnická rodina. Všechny sdělovací prostředky, zprávy, reportáže, společné fotogra­fie, filmové zpravodajství, se snažily navodit dojem, že Horthy je rovnocen­ným a ctěným partnerem ostatních evropských státníků. Na konci třicátých let, kdy se vyostřovala zahraničněpolitická i vnitro­politická situace a stále více se šířily domácí extremistické pravicové snahy, se Horthy mnohem častěji objevoval na podnicích celostátního významu jako živý symbol stability a národní jednoty. Z nich vynikl na konci května 1938 v Budapešti pořádaný 34. eucharistický světový kongres a rok sv. Ště­pána, které poskytovaly regentovi možnost reprezentovat se i v rámci cír­kevních aktů.[76] Horthyho kult, doplněný rozšířením regentových pravomocí v roce 1937, tak plnil i stabilizační funkci. Základním cílem tehdejšího smě­řování byla obrana existujícího politického konzervativního ústavního systému a k němu se pojícího křesťansko-národního hodnotového systému, který byl v očích společnosti ztělesňován právě Miklósem Horthym.
Vrcholem Horthyho kultu bylo období let 1938-1941. K 70. narozeni­nám Horthyho vyšel jeho třistastránkový životopis z pera novináře listu Pesti Napló, barona L. Doblhoffa, který poprvé podrobně referoval o Hort­hyho rodině, jeho dětství, létech na moři, službě u dvora, událostech první světové války a jeho činnosti jako nejvyššího velitele Národní armády. Doblhoff se stručně zabýval i královským pučem a regentovou rolí v něm i dvěma desetiletími Horthyho regentování. Řádění jednotlivých útvarů Ná­rodní armády odůvodnil argumentem, že „v zemi běsnila občanská válka a tyto individuální výtržnosti ke světu občanské války patřily". Horthyho se snažil za tyto události zbavit odpovědnosti. „Nejvyšší velitel", psal, „byl v mimořádně těžké situaci, protože jednak ještě úplně nepominulo rudé nebezpečí, jednak nebylo ještě vytvořeno dostatečně ukázněné vojsko." Podle něj svévolné popravy byly nezbytné doprovodné jevy při vytvoření pořádku. V souvislosti s pokusem o návrat Karla Habsburského na maďar­ský trůn dal Doblhoff jednoznačně za pravdu Horthymu. Uznal, že obě stra­ny „vedla opravdová láska k vlasti", ale situaci zhodnotil správně nikoli Karel, „který ve vzdáleném, pokojném Švýcarsku zřejmě nevěděl, že ná­stupnické státy považují Maďarsko za zdroj neklidu a manipulují s ním", nýbrž Horthy, který na rozdíl od panovníka žije zde.[77]
V roce 1938 ještě vyšla velká genealogická práce o 582 stranách, jejíž autor József Sándor se snažil doložit, že šlechtictví Horthyovců sahá hlubo­ko do minulosti a že regent je přímým potomkem Arpádovců. Bezprostredním cílem tohoto zcela nepodloženého konstatování byla snaha zařadit regenta na základě jeho činů mezi velikány maďarských dějin a položit zá­klady případné horthyovské dynastie.[78]
Hlavním důvodem kulminace Horthyho kultu na přelomu třicátých a čtyřicátých let byly revizní úspěchy Maďarska v letech 1938-1941. Horthy se snažil, aby byly v první řadě spojovány s jeho osobou a mohly tak být vy­kládány jako jeho osobní úspěch. O vstupu na Slovensko po první vídeňské arbitráži a do severního Sedmihradska po druhé arbitráži v roce 1940 byly vedle informujících zpráv natočeny i zvláštní filmy, noviny v nadšených reportážích referovaly o návratu historických měst a částí území bývalých Uher. Ústřední postavou těchto událostí byl vždy Miklós Horthy. Opět na bílém koni, tak jako v letech 1919-1920, byl v čele přijíždějících jednotek, jindy shlížel na slavnostní průvod z podia a pronášel mnoho projevů. Vedle dosavadních tradičních epitet „zachránce vlasti a budovatel státu" dostal tehdy Horthy atribut „rozšiřovatel státu". Tak zněl i titul jeho životopisu, připravovaný pro mládež v roce 1941 - Országgyarapító Horthy Miklós. Druhá, propagandistická, publikace, vydaná v roce 1942 v Szatmárnémeti (Satu Mare), vyšla pod titulem Rozšiřovatel vlasti (Hongyarapító). Vedle toho byla používána dosavadní pojmenování - „otec maďarského národa", „Pater patriae", „první dělník národa", „obnovitel Uher" atd.
Zpětné připojené částí území bývalých Uher přineslo Horthymu úctu i takových Udí, kteří se dříve mezi jeho obdivovatele rozhodně nepočítali. Mezi ně patřil například spisovatel Sándor Márai, který v letech 1938-1940 psal o regentovi na stránkách novin Pesti Hírlap tak nadšeným způsobem, který by sloužil ke cti i Horthyho nekritickým zbožňovatelům. Srovnával Horthyho s Ferencem II. Rákóczim a považoval ho za osvoboditele maďar­ského lidu na Slovensku, vůdce, který se přes dvacet let připravoval na to, nač přísahal ještě v Segedíně, na revizi. Svým příjezdem do Košic Horthy „pokračoval v budování díla sv. Štěpána", jeho tažení na Podkarpatskou Rus pak bylo „završením jednoho z nejslavnějších vojenských činů maďar­ských dějin".[79]
Po období „antikultu" Horthyho, široce uplatňovaném po roce 1945 ne­jen v Maďarsku, ale ve všech bratrských socialistických zemích, došlo po změně poměrů po roce 1989 v maďarské společnosti zákonitě k druhému extrému a objevily se snahy Horthyho kult obnovit. Jedním z příkladů sou­časných pokusů, směřujících ke znovuoživení Horthyho meziválečného kultu, je celovečerní film Horthy, který natočil režisér Gábor Koltay na zá­kládě druhého svazku pamětí manželky Istvána Horthyho, hraběnky Ilony Gyulai Edelsheimové. Vzpomínky vyšly pod příznačným názvem Čest a po­vinnost.[80] Koltay a jeho odborný poradce István Nemeskurty v nesčetných prohlášeních v tisku a v rozhlase vyjadřovali svoje pozitivní mínění o Hort­hym a jeho době. Podle Koltayho Horthy byl „významná osobnost s velkou autoritou a velký státník", který se pokusil „bránit maďarské zájmy, držet maďarský národ při sobě" [81] István Nemeskurty si idealizuje nejen postavu Horthyho, ale i celé meziválečné období maďarských dějin. Maďarsko mezi dvěma světovými válkami, prohlásil, „byla spořádaná, čistá, zahraničními turisty s radostí navštěvovaná země. Lidé se bezpochyby ve své vlasti cítili dobře". Nelze proto mít pochybnosti o tom, že „Miklós Horthy patří mezi významné maďarské státníky".[82]
V roce 2007, u příležitosti 50. výročí úmrtí Miklóse Horthyho, se v Ma­ďarsku objevily návrhy požadující postavit mu na veřejném prostranství so­chu. S takovou iniciativou přišel v únoru 2007 předseda krajně pravicové strany Jobbik-Hnutí za lepší Maďarsko Gábor Vona. Podle Vony nastal čas k rehabilitováni regenta, jehož negativní obraz podle něj jak ve veřejných projevech, tak v politice i ve vyučování dějepisu stále přežívá. Požadoval proto, aby byla odstraněna socha Mihálye Károlyiho v blízkosti parlamentu na Kossuthově náměstí a na jejím místě byla vztyčena socha Miklóse Hort­hyho. Podobná iniciativa se objevila i v Segedíně, ta požadovala, aby na centrálním segedínském náměstí, ve společnosti významných a uctívaných politiků 19. století Ference Deáka a Istvána Széchenyiho, stála i socha Mik­lóse Horthyho. Tehdejší socialistický starosta města prohlásil, že dokud on bude v Segedíně starostou, do té doby tam nebude stát socha ani Jánoše Kádára, ani Miklóse Horthyho.[83]

 

Závěr
Po čtvrt století viděla převážná část maďarské společnosti, v Horthym sym­bol své suverénní státnosti. Regent byl sice přívržencem silné moci hlavy státu, ale zároveň lpěl na tradičních, ústavních institucích. Zkušenost z let 1918-1919 a neotřesitelná víra v poslání konzervativních maďarských ve­doucích vrstev způsobila, že odmítal jakýkoli totalitní režim. Dvěma rozhodujícími rysy Horthyho zahraničněpolitických názorů byla územní revize a antikomunismus. Ten nebyl pouze jedním z ideologických aspektů jeho politického myšlení, nýbrž přímo posedlostí, utkvělou myšlenkou. Tuto svou posedlost považoval za důležitou i u otázky územní revize. Na základě antibolševických ideologických úvah zabránil, aby Maďarsko ve dvacátých letech navázalo diplomatické vztahy se Sovětským svazem, ale pak v roce 1940 s ním na protirumunském základě bez skrupulí spolupracoval.
V zahraničněpolitickém pojetí regentových představ stála na předním místě Velká Británie. Horthymu byl britský vládní systém blízký, oceňoval zvláště fenomén budování říše a obdivoval anglický způsob života. Byl pře­svědčen i o tom, že Británie jako námořní velmoc je neporazitelná a že bude rozhodujícím faktorem v budoucí válce. Spojené státy Horthy uznával jako hospodářskou a technickou velmoc, neviděl v nich však, stejně jako převážná většina maďarských politiků, velmoc světovou. Regent ještě i v době druhé světové války uvažoval v kategoriích dvoupólové Evropy, kdy základní určující body představovaly Londýn a Berlín. S výmarskou de­mokracií, kterou opovrhoval, nesvazoval žádné zvláštní naděje. Mnohem spíše důvěřoval autoritativním režimům, ideologicky příbuzným maďar­skému kontrarevolučnúnu systému, které skoncují s „politikou plnění" a zahájí rozklad versailleského systému. Nacismus Horthy odmítal, třebaže ne veřejně, ale během rozhovorů se zahraničními diplomaty jej opětovně kritizoval. Jeho opozice vůči nacionálnímu socialismu jako myšlenkovému systému však nevylučovala, že nejdůležítější podmínku územní revize vi­děl v podpoře hitlerovského Německa.
Život bývalého regenta skončil tragicky. Jeho předsudky, vyhraněný anti sovětismus a antikomunismus, i jeho nerozhodnost mu znemožnily učinit v rozhodujících hodinách zásadní činy. Odvolávaje se na tlak okol­ností a aby se vyhnul ještě horšímu osudu, regent nakonec souhlasil s řa­dou takových opatření, o nichž se jinak vyjadřoval s odsudkem. Nakonec ho nechala na holičkách právě ta společenská skupina, ke které patřil a které nejvíce důvěřoval, armáda.
Snahy o rehabilitaci Horthyho a vzkříšení jeho kultu, které se začaly objevovat od změny režimu v Maďarsku, se nesetkaly s žádným pronika­vým úspěchem. Za velkého vlastence a státníka považuje Horthyho i dnes jen nepatrná menšina obyvatel Maďarska, zatímco za vyloženě negativní, nesympatickou postavu mnohem více lidí. Co přinese v hodnocení Horthyho budoucnost, je otázka. Existence vyváženého pohledu maďarské široké veřejnosti bude do velké míry záviset na kvalitě učebnic dějepisu.



Horthy and His Time - Changes of Assessment
EVA IRMANOVA
Miklós Horthy wa s one of the personaiitíes of Hungarian history between the two woríd wars who had signiíicantly influenced ail the important issues of Hungarian policy, bolh domestic and foreign, between the autumn of 1919 until the autumn of 1944. Yet, ever síňce he entered politi cs, an assessment of his personality and his actmUes was not merely the subject of dispute but it also eonstituted primaríly conílicting standpoints. From the 1920s the image of the Regent as the nation's saviour and the builder of the statě was emphasised and cultívated in Hungarian society, but this positive image was not embraced by Hungarian society as a whole. The negative image of Horthy was presented by Hungarian Left on one side, and on the other side by the elitě loyal to the Hapsburgs. The cult of Horthy reached its zenith between the years 1958-1941, after the annexation of some parts of former Hungarian territories to Hungary.
Politícal propaganda in Hungary after 1945, as well as Hungarian Communist historiography, presented Horthy as a fascist dictator. At the same time ^HorthyV Hungary was portrayed as a fascist dictatorship and the blackest period of Hungarian history. From the end of the 1960s, as Kádárs regime in Hungary became more liberal. Hungarian historiography progressed to free itself from propaganda and as more documentary facts emerged, it began to present a more realistic picture of Horthy and his regime. The turning point in the assessment of the inter-war Hungarian regime came duiíng a discussion of historians in autumn 1969. For the first time, a view was voiced that Horthy's regime could not be regarded as fascist In the second half of the 1980s Hungarian historians, in generál, adopted the view that it was impossible to link Horthy's regime and fascism in any way.
With the regime change in Hungary between 1989-1990 the former ideological canon lost its validity. Yet, when assessing Horthy^ regime and Horthy as a personality another extréme began to emerge. Once again the simplistic and myth-fonning images of the Regent were revived, however, this time not as an expression of offidal propaganda but as an expression of individual polMcal inclinations. Yet, these efforts to revive the cult of Horthy have not met with a wider response. The authors of recent serious historical works, which appeared in the first decade after the regime change, came to agree that the Horthy regime was neither a fascist nor a fascist-leaning dictatorship and that it could be described as a transition between democratic parliamentary regimes and anti-parliamentarian totalitarian systems, There is talk of a limited parliamentarism, of the blending of parliamentarian and authoritarian elements. In addition, there is a consensus in a contemporary assessment of the Hungarian inter-war regime that it cannot be referred to as a dictatorship of the executive power, i.e. that of the Government and the Regent It was constrained by a number of factors characteristic for parliamentary states - a free press, a multi-party systém, as well as a separation of the legislature, the executive and the judicial powers.

Discussions on the character of Horthy's regime also continue at the present time.

Translatedby Alena Linhartová
Článek byl napsán na základě finanční podpory GA AV ČR, reg. č. IAA800150801.



[1] Levente PÜSKI, Demokrácia és diktatura között. A Horthy-rendszer jellegéröl, in: Mítoszok, legendák, tévhitek a 20. századi magyar történelemböl (Mezi demokracií a diktaturou. O charakteru Horthyho režimu, in: Mýty, legendy a falešné představyo maďarských dějinách 20. století), Budapest 2002, s. 214.

[2] Mihály FÜLÖP - Péter SÍPOS, Magyarország külpolitikája a XX. században (Zahraniční politika Maďarska ve XX. století), Budapest 1998, s. 71.

[3] Konrád SALOMON, Magyar történelem 1914-1990 (Maďarské dějiny 1914-1990), Budapest 1995, s. 59.

[4] Eva IBMANOVÁ, Maďarsko a versailleský mírový systém, Ústí nad Labem 2002
s. 140.
[5] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 216.

[6] Ignác ROMSICS, A Horthy-rendszer jellegéről. Historiográfiai áttekintés, in: Múltról
a mának (O charakteru Horthyho režimu. Historiografické zhodnocení, in: Dnešku
o minulosti), Budapest 2004, s. 345.
[7] Tamtéž, s. 346.
[8] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 220.
[9] Tamtéž, s. 223.
[10] Sándor BALOGH, Magyarország kulpolitikája 1945-1950 (Zahraniční politika Maďarska 1945-1950), Budapest 1988, s. 364.

[11] Vilmos BŐHM, A két forradalom tüzében (V ohni dvou revolucí), Budapest 1990, s. 454.
[12] Béla KUN, Válogatott írások és beszédek (Vybrané spisy a projevy), II, Budapest 1966, s. 152
[13] Ignác ROMSICS, Horthy képeink (Naše obrazy Horthyho), in: Mozgó Világ, 2007,
č. 10, s. 21.

[14] Erzsébet ANDICS, Fasizmus és reakció Magyarországon (Fašismus a reakce v Maď'arsku), Budapest 1945, s. 39.

[15] TÁŽ, Ellenforradalom és bethleni konszolidáció (Kontrarevoluce a bethlenovská
konsolidace), Budapest 1948, s. 5.

[16] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 208.

[17] I. ROMSICS, A Horthy-rendszer, s. 340.
[18] Iratok az ellenforradalom történetéhez, II. Szerk. és bev. tanulmányt írta Dezsö NEMES (Dokumenty k dějinám kontrarevoluce, II. Redigoval a úvodní studii napsal D. NEMES), Budapest 1956, s. 21.

[19] I. ROMSICS, A Horthy-rendszer, s. 340.

[20] Az ellenforradalom hatalomra jutása és rémuralma Magyarországon 1919-1921 (Nadvláda a teror kontrarevoluce v Maďarsku 1919-1921), Szerk. és bev. Dezsö NEMES, Budapest 1955, s. 107.

[21] Peter GOSZTONYI, A kormányzó Horthy Miklós és az emigráció (Regent Miklós Hort­hy a emigrace), Budapest 1992, s. 153.

[22] A Magyar Szocialista Munkáspárt határozatai és dokumentumai 1956-1962 (Usnese­ní a dokumenty Maďarské socialistické dělnické strany 1956-1962), Budapest 1973, s.15.

[23] C. A. MACARTNEY, October fifteenth. A History of modem Hungary 1929-1945, I-II, Edinburgh 1956.
[24] I. ROMSICS, A Horthy-rendszer, s. 340.
[25] Miklós GÁRDOS, Tengerész a várban (Námořník na Hradě), Budapest 1969.
[26] Magyarország története (Dějiny Maďarska), II, szerk. Erik MOLNÁR, Budapest 1964 s. 583. ť 5

[27] L. PÜSKI, Demokrácía, s. 209.

[28] Sándor KÓNYA, Gömbös kísérlete a totális fasiszta diktatura megteremtésére (Gömbösův pokus o vytvoření totální fašistické diktatury), Budapest 1968.

[29]Magyarország története, s. 577.

[30] György RÁNKI, Gondolatok az ellenforradalmi rendszer társadalmi bázisának kérdéséhez az 1920-as évek elején (Úvahy o otázkách společenské základny kontrarevolučního režimu na počátku dvacátých let), in: Történelmi Szemle, 1962, č. 5-4, s. 553.

[31]László MÁRKUS, A Horthy-rendszer uralkodó elitjének jellegéról (O charakteru vlád­noucí elity Horthyho režimu), in: Torténelmi Szemle, 1965, č. 4, s. 451.

[32] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 209.

[33] Lajos SERFÖZÖ, A Magyarországi Szociáldemokrata Párt a parlamentben. 1922-1926 (Maďarská sociálně demokratická strana v parlamentu 1922-1926), Budapest 1967.

[34] Miklós LACKÓ, Nyilasok, nemzetiszocialisták. 1935-1944 (Nyilašovci, národní socia­listé. 1935-1934), Budapest 1966; Róza RUDOLFNÉ, AMOVE. Egy jellegzetes magyar fasiszta szerveztt 1918-1944 (MOVE - Maďarský zemský obranný spolek. Typická maďarská fašistická organizace 1918-1944), Budapest 1972.

[35] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 210.

[36] Péter HANÁK - Miklós LACKÓ - György RÁNKI, Gazdaság, társadalom, társadalmi-politikai gondolkodás Magyarországon a kapitalizmus korában, in: Vita Magyaror­szág kapitalizmuskori fejlódésérol (Ekonomika, společnost, společensko-politické myšlení v době kapitalismu, in: Diskuse o vývoji Maďarska v kapitalistické době), Budapest 1971, s. 70.
[37] György LITVÁN, Történetírásunk és jelen korunk, in: Hatalom és társadalom a XX. századi magyar tórténelemben (Naše historiografie a naše přítomnost, in: Moc a společnost v maďarských dějinách XX. století), Budapest 1995, s. 41.
[38] Dezső NEMES, A fasizmus kérdéséhez (K otázce fašismu), Budapest 1976, s. 146.
[39] I. ROMSICS, A Horthy rendszer, s. 345.

[40] Zsuzsa L. NAGY, Bethlen liberális ellenzéke (Liberální opozice Bethlena), Budapest 1990; TÁŽ, Liberális pártmozgalmak 1931-1945 (Hnutí liberálních stran 1931-1945), Budapest 1986.

[41] Ignác ROMSICS, Ellenforradalom és konszolidáció. A Horthy rendszer elsó tíz éve (Kontrarevoluce a konsolidace. Prvních deset let Horthyho režimu), Budapest 1982.

[42] Mária ORMOS - Miklós INCZE, Európai fasizmusok 1919-1939 (Evropské fašismy 1919-1939), Budapest 1976.
[43] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 211.

[44] Magyarország a XX. században (Maďarsko ve XX. století)- Szerk. Sándor BALOGH, Budapest 1986.
[45] Tamtéž, s. 136.

[46] Srov. např. Margit FÖLDESI, Magyarország a XX. században (Maďarsko ve XX. století), in: Magyar Hírlap, 9. 5. 1986.

[47] I. ROMSICS, Horthy-rendszer, s. 348.

[48] Népszabadság, 24. 5. 1986.

[49] János BERECZ, Gondolatok a nemzet és munkásmozgalom történetéröl (Úvahy o dějinách národa a dělnického hnutí), m: Tarsadalmi Szemle, 1986, č. 6, s 6

[50] György RÁNKI, Állam és társadalom a két világháború közötti Közep-Kelet Európában (Stát a společnost re střední a východní Evropě mezi dvěma světovými valkami), Budapest 1986, s. 10.

[51] Gyula BORBÁNDI, A Horthy-rendszer anatómiája (Anatomie Horthyho režimu), in: Új Lálóhatár, 1981, č. 2-3, s. 144-145.
[52] I. ROMSICS, A Horthy rendszer, s. 553.
[53] Peter GOSZTONYI, A kormányzó Horthy Miklós és az emigráció (Regent Miklós Hort­hy a emigrace), Budapest 1990.
[54] Lóránd DOMBRÁDY. A legfelsöbb hadúr és hadserege (Nejvyšší velitel a jeho armáda) Budapest 1990.
[55] I. ROMSICS, Horthy képeink, s. 27.
[56] Interview s ministerským předsedou Józsefem Antallem, Hír-Lap melléklete, 1. 9. 1993
[57] Népszava, 2. 11.2000.
[58] Iván VITÁNYI, Horthy-a demokrácia szemszögéböl (Horthy- ze zorného úhlu demokracie), in: Népszabadság, 30. 8.1995.
[59] Jenö GERGELY, Magyarország története 1919 öszétöl a II. világháború végéig (Dějiny Maďarska od podzimu 1919 do konce druhé světové války), Budapest 1990; Magyarország története 1918-1990 (Dějiny Maďarska 1918-1990), Budapest, b.r.;Zsuzsa L. NAGY, Két háború között (Mezi dvěma válkami), Ungvár 1992; TÁŽ, Magyarország története 1918-1945 (Dějiny Maďarska 1918-1945), Debrecen 1995;Jenö GERGELY-Pál PRITZ, A trianoni Magyarorszdg. 1918-1945 (Trianonské Maďarsko. 1918-1945), Budapest 1998; Mária ORMOS, Magyarország a két világháború korában 1914-1945 Maďarsko v době mezi dvěma světovými válkami 1914-1945), Debrecen 1998; Zsuzsanna BOROS - Daniel SZABÓ, ParlamentarizmusMagyarországon (1867-1944) (Parlameniarismus v Maďarsku, 1867-1944), Budapest 1999.

[60] L. PÜSKI, Demokrácia, s. 224.
[61] Tamtéž, 0. 227.
[62] Mária ORMOS, Magyarország a két világháború korában 1914-1945 (Maďarsko v období mezi dvěma světovými válkami 1914-1945), Debrecen 1998, s. 104-105.

[63] Bálint TÖRÖK, Horthy rendszer (Kérdések ésfeleletek a Horthy-rendszerröl) (Horthyho režim. Otázky a odpovědi o Horthyho režimu), in; Valóság, 2010, č. 2, s. 48-63

[64] Tamtéž, s. 50.

[65] Tamtéž, s. 51.

[66] Tamtéž, s. 49, 62.

[67] Tamtéž, s. 53-54.
[68] Tamtéž, s. 59.
[69] I. ROMSICS, Horthy képeink, s. 3.
[70] TUBURCZ, A Horthy kultusz, in: A magyar jobboldali hagyomány 1900-1948
(Horthyho kult, in: Maďarská pravicová tradice 1900-1948), Budapest 2009, s. 142.
[71] Tibor DÖMÖTÖRFI,A Horthy kultusz elemei (Základy Horthyho kultu), in: Historica, 1990, č. 5-6, s. 23.
[72] Dávid TUBURCZ, Horthy-naptár, a magyar nemzet újjásziiletésének emlékére (Hort­hyho kalendář, na počest znovuzrození maďarského národa), in: Rubicon, 2007, č. 10, s. 20-21.
[73] T. DÖMÖTÖRFI, Horthy-kultusz, s. 26.
[74] I. ROMSICS, Horthy képeink, s. 13.
[75] Tamtéž, s. 14.

[76] Jenö GERGELY, Eucharisztikus világkongresszus Budapesten (Eucharistický světový
kongres v Budapešti), 1938, Budapest 1988, s. 119.
[77] Lily DOBLHOFF, Horthy Miklós, Budapest 1938, s. 243-244.
[78] I. ROMSICS, Horthy képeink, s. 16
[79] Sándor MÁRAI, Ajándék a végzettöl (Dárek od osudu), Budapest 2004, s. 283-284.
[80] Gróf Ilona GYULAI EDELSHEIM, Becsület és kötelesség, I (Čest a povinnost, I), Budapest 2001; II, Budapest 2007.
[81] Interview ze 17. 9. 2006 v pořadu Maďarského rozhlasu Nedělní noviny.
[82] Interview z 15.2.2006 v pořadu Maďarského rozhlasu Nedělní normy.
[83] András KÖ, Horthy Miklós szobra Szegeden? (Socha Miklóse Horthyho v Segedmě?), in: Magyar Nemzet, 18. 7.2007.



Článok bol publikovaný v ČČH 109, 2011, č. 1, s. 15-43.
Uverejňujeme s láskavým súhlasom autorky a redakcie.

 
 

The index.php: SIZE[b]: 27,787 MODIFIED: 2019.03.31 00:07:53.MD5: a650b108a1ba92dbbd18e8f44ecd3ee4 STATUS: OK  This window is : x