Úvod / Nyitóoldal
   
 
Oto Psenak  18-12-29   202  
0
27. decembra uplynulo 80 rokov od smrti ruského sovietskeho básnika Osipa Mandeľštama (1891-1938). Okolnosti smrti jedného z najvýznamnejších ruskojazyčných básnikov 20. storočia nie sú presne známe - zomrel od hladu, vysilenia, alebo zamrzol v pracovnom tábore neďaleko Vladivostoku potom, ako v roku 1933 napísal 16 riadkový satirický epigram na Stalina, ktorý - hoci ho poznalo iba 9 ľudí - znamenal istý rozsudok smrti. Už svoje prvé uväznenie v roku 1934 prežil iba zázrakom a s psychickou poruchou, druhé v máji 1938 nadobro spečatilo jeho osud. Jeho manželka Nadežda (1899 - 1980) si zachránila život túlavým spôsobom života a keď sa jej podarilo po rehabilitácii manžela v roku 1965 vrátiť do Moskvy, začala spisovať svoje spomienky. Potom ako sa jej podarilo rukopisy manžela poslať do Francúzska, mohol  v r. 1970 v USA vyjsť prvý zväzok jej memoárov a v r. 1972 druhý. Obe knižky vydal brnenský Atlantis v češtine v preklade Ludmily Duškovej v r . 1996.  


700 stranový opus je ťaživým čítaním, ktoré sa dá porovnať azda iba s Archipelagom Gulagom Solženicyna. Boľševický režim, ktorý v mene utópie zničil všetky tradičné spoločenské inštitúcie vytvoril všadeprítomným terorom a vraždením civilizáciu, akú dejiny dovtedy nepoznali. Spoločnosť pološialenú od hladu a strachu N. Mandeľštam popisuje s presnosťou prírodovedca. Vďaka svojej vynikajúcej pamäti plasticky zobrazuje proces deštrukcie ruskej inteligencie i roľníctva a skazu tisícročnej ruskej kultúry a vzdelanosti.
 
 

 
Citáty z knihy:

 
Když jsme se doslechli o nějakém dalším zatčeném, nikdy jsme se neptali: „Za co ho sebrali?" Jenomže takových jako my mnoho nebylo. Lidé, šílení strachem, se vlastně touhle otázkou utěšovali: za něco ho sebrat museli, mě neseberou, protože nemají za co! Byli nesmírně vynalézaví při vymýšlení logických důvodů  každého zatčení - „Ona fakticky všelicos provážela", „Moc si dovoloval", „Sám jsem slyšel, jak prohlašoval..." A to nestačilo: „Dalo se to čekat - má hroznou povahu", „Vždycky jsem měl dojem, že s ním není něco v pořádku", „Byl nám absolutně cizí"... To vše se zdálo být dostatečným důvodem pro zatčení a likvidaci: cizí, moc mluvil, protiva... Všechno jsou to variace na jedno téma, jež zaznělo už v sedmnáctém roce: „není náš..." Veřejné mínění i kárné instituce vymýšlely vskutku šokující variace a přilívaly oleje do ohně, jen aby učinily
zadost staré průpovídce: „Není kouře bez ohýnku!" To byl pravý důvod, proč jsme si otázku „Za co ho sebrali?" jednoduše zakázali. „Za co!" křičela rozezleně Anna Andrejevna, když ji někdo z našich bezděčně, pod nakažlivým vlivem celkové atmosféry, přece jen vyřkl. „Jaké za co? Máme nejvyšší čas, abychom pochopili, že se u nás zavírá za nic..."
Tak či onak nám nezbývalo než doufat, že zatčení bylo jakýmsi aktem pomsty za zpolíčkování „ruského spisovatele" Alexeje Tolstého. V takovém případě by mohl O. M.( ať už by byla žaloba formulována jakkoli, vyváznout s trestem vysídlení. A toho jsme se nebáli. Vysídlení nebo vyhnanství se u nás staly běžnou záležitostí. V dobách relativního klidu, kdy teror tolik neřádil, docházelo zjara - obvykle v květnu - a na podzim k dosti rozsáhlému zatýkání především v řadách inteligence. Mělo vždy odvrátit pozornost od dalších hospodářských neúspěchů. Ze by někdo zmizel beze stopy, to se tehdy ještě skoro nestávalo; lidé z vyhnanství psali, po odpykání trestu se vraceli a znovu odjížděli.
Má se lhát? Smí se lhát? Lze ospravedlnit Jež ve jménu spásy"? Bylo by dobré žít v podmínkách, v nichž není nutno lhát. Ale existuje vůbec takové místo na zemi? Už jako dótem nám bylo vštěpováno, že všude kolem narazíme na lež n pokrytectví. Bez lži bych naši hrůznou dobu nepřežila. Lhala jsem celý život-studentům,
v zaměstnání, těm dobrým známým, kterým jsem zcela nedůvěřovala, a tech byla většina. Ani mně nikdo nevěřil, naác epocha změnila obyčejné lhaní v jakýsi stereotyp zdvořilosti, kdežto Bucharinovi jsem zalhala naprosto záměrně, oklamala jsem ho s chladnou vypočítavostí - přece nezastraším jediného Mandclštamova
ochránce... Vždyť to je něco docela jiného... Copak jsem směla nezalhat?

K Vinagorovi jsem chodila pravidelně jako do zaměstnání a i později jsem ho vždycky informovala o proměnách našeho osudu. Nedělala jsem to proto, aby mi radil, ale prostě z potřeby kontaktu s jedním
z posledních lidí, kteří ještě neztratili v našem zmatení pojmů jakési povědomí o právních normách a vytrvale, i když bezvýsledně, bojovali proti násilí.....
Chtěla bych, aby budoucí generace očistila jeho památku. Vím například, že podobné hanebnosti šířila často sama Lubjanka o lidech, kteří jí byli nepohodlní. Dokonce ani kdyby se našly v archivech na Vinavjora nějaké kompromitující materiály, nemohly by sloužit jako důkaz, že udával lidi, kteří za ním chodili; dokonce i kdyby Peškovovou přesvědčili, že Vinayjor tam byl nasazen, aby ji sledoval, nedá se tomu věřit. Padělat materiály není tak těžké, lidé na mučení podepisovali čertvíjaké šílenosti a není problém vyděsit starou ženskou práskači a provokatéry... Ale jak budou vlastně historici uvádět věci na pravou míru, když se absolutně všude na každé zrnko pravdy nakupila hromada neslýchaných lží? Ani ne předsudků, ani ne omylů té doby, ale vědomých a promyšlených lží?
Ale možná že ne... Lidi drží nad vodou jenom to, že vlastní budoucnost neznají a doufají, že právě oni nebudou sdílet společný osud s ostatními. Dokud jsou vyhlazováni sousedi, utěšují se lidé, kteří přežili, smutně proslulou otázkou: „Za co ho sebrali?" A připomínají si každou neopatrnost, každé šlápnutí vedle, jehož se kdy
dopustili ti, kdo jsou dnes odsouzeni k záhubě. Zeny, tyto zapřísáhlé ochránkyně domácího krbu, s démonickou silou opatrují plamínek naděje. V sedmatřicátém říkávala Lilja Jachontovová, když procházela Lubjankou: „Dokud tady stojí tenhle dům, cítím se v bezpečí..." Svou neskonalou vírou možná o několik let oddálila tragickou smrt svého muže, který v záchvatu hysterického strachu před zatčením skočil z okna.

Život nás ale stavěl málem do situace karbonářů. Když jsme se setkávali, mluvili jsme šeptem a pošilhávali jsme po stěnách, jestli nás neposlouchají sousedi nebo jestli někde není odposlouchávací zařízení. Když jsem přijela po válce do Moskvy, zjistila jsem, že všichni dávají na telefon polštáře; po městě sc rozneslo, že do aparátů jsou vmontovávány destičky pro záznam zvuku a všichni se i doma třásli strachem před tím černým kovovým svědkem, který zaznamenává snad i jejich tajné myšlenky. Lidé si navzájem nedůvěřovali a každého známého jsme podezřívali z donašečství. Někdy se zdálo, že celá země onemocněla stihomamem. Dodnes jsme se z téhle choroby nevyléčili.
Měli jsme k ní taky všechny důvody: chodili jsme jako prosvícení rentgenovými paprsky; vzájemné sledování se stalo základním principem manipulace s lidmi. „Čeho bychom se báli," řekl Stalin, „pracovat musíme..." V zaměstnám se donášelo řediteli, tajemníkovi stranické organizace nebo kádrovákovi. Učitelé mohli prostřednictvím třídní samosprávy - starosty úsekového důvěrníka a komsomolského vedoucího - z kteréhokoli žáka vymáčknout cokoli. Vysokoškoláci byli instruováni, aby bděli nad svými lektory.
Vězeňská atmosféra prosakovala do života venku takřka na každém kroku. V každé instituci, zvláště na fakultách, byla spousta lidí, kteří zahajovali svou kariéru prací na vnitru. Tam dostali takovou školu, že mají ted prakticky v každém oboru cestu otevřenou, o to už se jejich nadřízení postarali.
Podle toho vypadal náš všední, každodenní život, zpestřovaný nočními zpověďmi souseda, jak si ho zavolali „tam", jak mu vyhrožovali a co po něm chtěli, nebo varováním přátel, před kým ze známých si dát pozor na jazyk. To všechno se dělo v masovém měřítku, tedy lidem, na které nebyl uvalen individuální dozor.
V každé rodině se prověřovali známí a hledali se mezi nimi provokatéři, práskači a zrádci. Po sedmatřicátém roce se lidé přestali scházet. Tím dosáhly bezpečnostní orgány cíle, k němuž dlouho směřovaly: nejenže měly zajištěn nepřetržitý proud informací, ale oslabily komunikaci mezi lidmi, rozvrátily společnost i zevnitř a vtáhly do svých akcí další spoustu lidí, které si čas od času zavolaly a tím je znervózňovaly, a přitom je zavazovaly písemným slibem „mlčení". Tyto davy „předvolávaných" žily v neustálém strachu z odhalení a stejně jako kádroví spolupracovníci vnitra měly teď zájem na neotřesitelnosti stávajících pořádků a nedotknutelnosti archivů, kam se dostala i jejich jména.

Střetnutí s iracionální silou, iracionální nevyhnutelností, iracionální hrůzou pronikavě změnilo naši psychiku. Mnozí z nás uvěřili v nevyhnutelnost, jiní dokonce ve smysluplnost toho, co se dělo. Všech dohromady se zmocnil pocit, že není návratu. Opíral se o zkušenosti z minulosti, předtuchu budoucnosti a sugestivnost
přítomnosti. Odvažuju se tvrdit, že my všichni, město víc než venkov, jsme upadli do stavu blízkého hypnotickému spánku. Opravdu nám vsugerovali, že jsme překročili práh nové éry a že se musíme
chtě nechte podřídit historické nutnosti, která je ostatně v souladu s ideály nejlepších lidí a bojovníků za lidské štěstí. Hlásání historického determinismu nás zbavilo vůle a svobodného úsudku.
Těm, kdo stále ještě pochybovali, jsme se smáli do očí a sami jsme dovršovali zkázonosnou práci tisku, když jsme po něm opakovali zaklínači formule frází a šířili zprávy o dalších soudních procesech - to jsou ty konce pasivního odporu! - a když jsme sbírali důkazy, které měly to všechno ospravedlnit. Hlavním důkazem byly demaskované dějiny v čase a prostoru: všude je to stejné, vždycky to tak bylo, nic nového pod sluncem, nic jiného než teror a zvůli lidstvo neznalo a nezná. „Všude se střílí do lidí," řekl mi mladý fyzik L. „Ze u nás víc? No co, taky pokrok..." „Pochopte, Naďo," ujišťovala mě Ljuba Erenburgová, „že i tam mají své problémy."
Dnes vůbec hodně lidí nechápe kvalitativní rozdíl mezi „tamními problémy" a naším „sedmým horizontem".
Když v polovině let dvacátých zhoustla atmosféra tak, že pod její tíhou začala lidem klesat ramena - v osudových obdobích byla těžší než olovo - začali se uzavírat do sebe, jeden druhému se vyhýbali. Tehdy to ještě nebylo ze strachu před práskači a udáními - do té doby jsme se ještě nestihli doopravdy vyděsit. Lidé
jednoduše oněměli, objevily se první příznaky letargie. O čem taky mluvit, když je už všecko řečeno, vysvětleno a zpečetěno? Jenom děti si ještě pouštěly pusu na špacír jako normálně, a dospělí dávali jejich společnosti přednost před debatami s vrstevníky. Ale matky snaživě připravovaly děti pro život a učily svá robátka odmalička sakrálnímu jazyku dospělých. „Moji chlapci mají nejraději ze všech Stalina a potom teprve mě" rozhlašovala Zinaida Nikolajevna, Pasternakova žena. Jiné matky sice nezacházely tak daleko, ale se svými pochybnostmi se dětem nesvěřoval nikdo: proč je taky vystavovat smrtelnému nebezpečí? A co kdyby se dítě ve škole podřeklo a zničilo tak celou rodinu? A proč by mělo vědět něco víc než ostatní? Ať radši žije jako všichni... A děti rostly a rozmnožovaly počet hypnotizovaných. „Rusko je nemocné," řekla
mi Polja. „Musí se léčit." Choroba je zvlášť viditelná teď, když je po krizi a začínají se objevovat první příznaky rekonvalescence. Dřív jsme byli za nemocné považováni my, kteří jsme nepřestali pochybovat.
Michail Alexandrovič Zenkevič upadl do hypnotického spánku či letargie brzo. To mu nebránilo chodit do zaměstnání, vydělávat peníze, vychovávat děti. Možná že mu tento spánek dokonce pomohl uchránit si život. Vypadal jako normální zdravý člověk. Ale stačilo špendlíčkem hrábnout, a vyšlo najevo, že už dávno překro-
čil osudovou hranici a okenní tabulku rozbít nedokázal. Zenkevič žil vědomím, že všemu, co kdysi tvořilo smysl jeho existence, je navždy konec, že to zůstalo venku za okenní tabulkou. Tento pocit by se dal transformovat do veršů, ale šestý akméista dospěl k definitivnímu závěru, že ani verše nebudou, když není už Cech básníků a utichly debaty tak opojné pro jeho rané mládí. Toulal se rozvalinami svého Říma a přesvědčoval sebe i jiné, že je nezbytné co nejrychleji upadnout nejen do fyzického, ale i do intelektuálního zajetí. „Copak nechápeš, že tamto už neexistuje, že je teď všecko jinak?" říkal Osipovi... Vztahovalo se to jak na otázky poezie, cti a etiky, tak i na další případný šok politický, na další násilí, procesy, zatýkání a rozkulačování... Vše  ospravedlňoval svým „teď je všecko jinak"... Je pravda, že někdy se z toho snažil vylhat - spolykal prý tolik bromu, že ztratil paměť... Ale ve skutečností nezapomněl nic a byl až dojemně citově závislý na O. M., i když upřímně žasl nad jeho vzdorovitostí a šílenou neústupností. Jediné, co s sebou chtěl Zenkevič zavléct na věčnost, byla hromádka autografů. „Gumiljov je po smrti a já od něho nemám ani lísteček," stěžoval si Zenkevič O. M., když se na něm snažil vymámit rukopisný koncept. O. M. se zlobil a nedal mu ho: „Už se připravuje na mou smrt!"
Jenže můj vztah k Míšovi Zenkevičovi, Kímanovi z přesvědčení, který na troskách svého Kolosea chrání několik autografů zmarněných básníků, se změnil. Běh jeho života mi připadá dojemný, a i když nebyl katastrofický - Zenkevič nikdy neseděl ve vězení ani nehladověl -, byl téměř tragický. Zenkevič byl dříve než ti druzí vydán na pospas psychologickému ataku, protože byl od přírody křehký, neprožíval katastrofu tak šokujícím způsobem jako já ve vagonu do vyhnanství, ale jeho choroba měla vleklou chronickou podobu, z níž se už nikdy nikdo nevyzdravil. Jak si vysvětlit, že právě inteligence podléhala této chorobě tak snadno? Ze by v tom hrála roh jen porevoluční euforie? Co když se její první mikrobi skrývali už v předrevolučním chaosu, zmatených křečích a falešných proroctvích?
Tato choroba - ať už letargie, mor, hypnotický spánek - se projevovala zvláštním způsobem u přímých vykonavatelů oněch hrůz ve jménu „nové doby". Všichni ti vrazi, provokatéři a udavači měli jednu společnou vlastnost - neuměli si představit, že by jejich oběti jednou vstaly z mrtvých a vrátila se jim řeč. Taky jim připadalo, že se čas zastavil, strnul na místě - a právě to je hlavní symptom zmiňované choroby. Přesvědčili nás přece, že u nás už nikdy k žádné změně nedojde a ostatní svět že nás musí jen dohnat, dostat se
na naši úroveň, zahájit taky novou éru - a pak už všem změnám bude jednou provždy konec. Lidé, kteří tuto doktrínu vzali za svou, začali pracovat na nové morálce, jež má ostatně své kořeny v historickém determinismu, dovedeném do krajnosti. Každého, koho poslali na onen svět nebo do lágru, považovali za vyřízeného jednou provždy. Ani ve snu je nenapadlo, že by se tu mohly objevit jejich stíny a povolat své hrobaře k zodpovědnosti. V období rehabilitací propadli tihle lidé nevýslovné panice. Ti, nad nimiž vyřkli kdysi svůj ortel - „prach jsi a v táborový prach se obrátíš" -, najednou jako by znovu měli své jméno a své tělo. Uhnízdil se v nich strach.
My si s Larisou v životě neporozumíme, ale když jsem ji tak pozorovala, myslela jsem na to, proč u nás všecky cesty vedly do záhuby. Co by to asi muselo být za člověka, aby by se zachránil? Kde je ta nora, kam by mohl zalézt, aby se zachránil? Larisa a její přátelé si taky ryli noru a tahali do ní všechno, co pro ně symbolizovalo blahobyt: kredence, nápojové servisy, stolní lampy, český křišťál a kuzněcký porcelán, vyšívané župany a japonské pouťové vějíře. Jezdili do Moskvy nakupovat nejen nábytek, ale i náhrobky, protože ani jejich nora nebyla dostatečně hluboká. Jedni mizeli na Stalinův pokyn, druzí páchali sebevraždy...

Kolikrát jsme třeba v půli věty zastavovali lidi, kteří si moc pouštěli pusu na špacír: „Proboha vás prosíme! Co to děláte? Za koho vás budou mít, když sc takhle vyjadřujete?" A nás zase lidé přesvědčovali, že se nesmíme s nikým stýkat. Třeba Míša Zenkevič. Nabádal mě, abych nepouštěla přes práh nikoho, koho odjakživa neznám, a já jsem mu logicky odpovídala, že i takový člověk se mohl změnit v někoho úplně jiného, než byl zpočátku. Takhle jsme tedy žili, a proto nejsme stejní jako všichni ostatní. Tenhle životní styl nezůstane bez následků. Všichni jsme byli poněkud psychicky vyšinutí, maličko z normy, i když ne zcela nemocní, docela v pořádku jsme taky nebyli - zkrátka podezřelí, ulhaní, zapletení do vlastních lží, s řečí očividně přerývanou
a s podezřelým, trochu postpubertálním optimismem. Jsou vůbec takoví lidé použitelní jako svědci? A tak do likvidačního programu patřilo i vyplenění svědků.

Takový Narbut byl ještě vnímavějším žákem nové zákonnosti, jak se ukázalo. Z jeho hlediska se musel
O. M. nevyhnutelně octnout ve vyhnanství. „Stát se přece musí nějak bránit!" říkal. „Kam by to vedlo? Pochop..." Neodporovala jsem mu. Nemělo smysl přít se s ním a vysvětlovat mu, že verše, které nebyly otištěny ani vyřčeny na veřejnosti, zůstávají vlastně pouhým názorem, a za názory se nesmějí lidé posílat do vyhnanství. Jen vlastní neštěstí nám otvíralo oči, jen díky němu jsme se začínali trošku podobat lidem, a to ne hned. V jisté chvíli jsme se zalekli chaosu a najednou jsme všichni dohromady začali vzývat mocné vedení, vládu pevné ruky, aby pročistila kalné vody našeho myšlení a zahnala je do jednoho řečiště. Strach z chaosu patřil k našim nejhlubším pocitům - a nezbavili jsme se ho dodnes, dědí se z generace na generaci. Každému, jak starému, který zažil revoluci, tak mladému, který nemá o ničem ještě ponětí, se zdá, že právě on se stane první obětí rozběsněného davu. Když slyším věčně opakovat totéž, že „my první se budeme houpat na lucernách", rozpomínám se na Gercenova slova o inteligenci, která se tak bojí lidu, že raději sama chodí
spoutaná, jen aby někdo nerozbil taky jeho okovy.
Chtěli jsme jen jedno - rovnat běh dějin, odstranit výmoly na této cestě, aby se nemohlo stát nic  nepředvídaného, aby všechno plynulo hladce a podle plánu. Tato naše touha psychologicky připravila příchod neomylných, kteří měli naši cestu určovat.

Roku se v pracovně, kam se sbíhaly nitky grandiózních proměn dvacátého století, vyjádřili k trestu smrti zastřelením dva muži předurčení k záhubě. Spěli k ní každý svou cestou, zcela odlišnou. O. M. ještě věřil, Že „ve jménu čtvrté generace" musí dojít k smíru se sovětskou realitou - „Všechno, jenom ne rozsudek smrti!" Byl připraven smířit se se vším novým diky Gercenově ideji zvané „prioritus dignitatis". jíž Gercen nejnebezpečněji podvracel myšlenku lidovlády. „Co to vůbec je ta mechanická většina?" prohlašoval O. M. ve snaze ospravedlnit své odmítaní demokratických forem vlády... Přitom však odhodlání vychovat lid je taky Gercenovo. i když ho on sám zmírnil dodatkem: „v souladu se zákony a institucemi". Neociiárne se právě tady u zrodu hlavního omylu
naší doby a každéhu z nás? Na co lid potřebuje, aby byl vychováván? Musí to být opravdu satanská pýcha, která člověku dovolí, aby se rozhodl vychovávat lid! A taky jenom v Rusku se vzdělávání lidu nahrazovalo pojmem „vychovávání lidu*. I sám O. M., když se stal obětí „vychovávání", povstal proti jeho podstatě a metodám jako jeden z prvních.
Nikolaj Ivanovic kráčel zcela jinou cestou Jasně viděl, jak hrůzně se nový svět, na jehož budování se tak aktivně podílel, nepodobá tomu. co měl vlastně na mysli. Život se vzpíral schématům, avšak schémata byla již nedotknutelná, musela platit navzdory všem prognózám a srovnáním se skutečným stavem věcí. Teorie determinismu s sebou přinesla, jak sc dalo Čekat, neslýchané metody aktivistů, kteří bez zaváhání uvrhli tahu na veškerý průzkum reálné situace. Proč taky narušovat společnost přímo u jejího zrodu a vyvolávat zbytečné pochybnosti, když dějiny nás tak jako tak dopraví do předurčeného cíle? Když jsou prorou vázáni povinným
ručením jeden za druhého, nemohou kacíři čekat smilování. Nikolaj Ivanovic se ničeho neodříkal, ale tušil předem, že se řítí do propasti vlastních pochyb a trpké potřeby alespoň někdy alespoň něco nazvat pravým jménem.

Můj bratr Jevgenij tvrdil, že rozhodující roli v umlčení inteligence nesehrál strach ani úplatnost, i když obojího
bylo až dost, ale samo slovo „revoluce", jehož se nikdo za živý svět nechtěl zříct. Tb slovo si pokořovalo nejen města, ale i mnohamilionové národy. Mělo tak fantastickou sílu, že je vlastně nepochopitelné, k čemu ještě byly lidem u moci dobré věznice a popravy. Naštěstí nemíval O. M. záchvaty toho, čemu se dnes říká patriotismus, příliš často. Když se pak vzpamatoval, sám prohlašoval, že se snad zbláznil. Ale stejně je zajímavé, že právě mezi umělci vedlo důsledné odmítání reality k odmlčení, kdežto její bezvýhradné přijímání mělo na jejich tvorbu zhoubný účinek: zplaněla. Plody přinášely jen pochybnosti, jež se bohužel staly pro lidi u moci předmětem pronásledování.

Jedno vím však jistě: verše O. M. předběhly svou dobu; když vznikaly, nebyla pro ně ješté půda připravena, jejich idea se nevžila. Stále ještě přibývalo stoupenců režimu a odevšad se ozývaly upřímné hlasy jeho obránců, kteří věřili, že právě jim patří budoucnost a že tisíciletá říše nebude mít konce. Ostatní, i když
početně jich bylo snad dokonce víc než lidí režimu, mezi sebou mluvili pouze šeptem a vzdychali. Nikdo jejich hlasy neslyšel, protože je nikdo nepotřeboval. Mandelštamův výrok „ani na deset kroků od nás není naše slova slyšet" přesně vyjadřuje atmosféru těch let. Jeho verše se tehdy nepovažovaly za nové, ale za staré, patřící minulosti, která se už nevrátí... Adepti komunismu věřili nejen ve svá příští vítězství, ale i tomu, že přinášejí štěstí celému lidstvu; jejich světový názor byl jednolitý a organicky zapadal do života, což bylo nanejvýš svůdné. Už i předcházející epocha prahla po této celistvosti ideje, která světu věcí a lidí všechno vysvětlí a uvede společnost do harmonického stavu jen a jen svým pronikavým vlivem. Proto se lidé tak ochotně nechávali zaslepovat, následovali předáka a zakazovali si srovnávat teorii s praxí, přemýšlet o důsledcích svých činů. Proto plánovitě narůstala ztráta citu pro realitu, a přitom se prvopočátek teoretické chyby dal najít
jen v tom případě, že by se jim tento cit vrátil. Uplyne ještě spousta času, než přijde den, kdy budeme schopni sečíst, co nás tato teoretická chyba stála, a ověřit si, zda „desatera nebes hodna stala se zem*4... Opravdu jsme získali zemi, když jsme za ni zaplatili nebesy?

Výkřiky typu „za co jsme to bojovali?" se rozléhaly počátkem dvacátých let a okamžitČ umlkaly. Lid ještě docela neoněměl, ale mlčel a chystal se na život v blahobytu. Inteligence se ve volných chvílích pustila do přehodnocování hodnot - probíhalo období masové kapitulace. V jádru šli cestou prošlapanou těmi, kdo káceli
modly do revoluce, a jejich pokračovateli typu Averbacha, ale rozumí se samou sebou, že se snažili vyhnout krajnostem a přímočarým manýrám předáků. V čele hnutí kapitulantů byli třicátníci, kteří prožili občanskou válku. Vedli za sebou ty mladší. Celkově vzato, aktivně v těch letech pracovali třicátníci a čtyřicátníci.
Starší, pokud zůstali naživu, mlčky ustupovali stranou. Podstatou každé kapitulace je předpoklad, že „staré" bude vystřídáno „novým" a že ten, kdo se drží „starého", vyjde naprázdno. Tento zorný úhel byl připraven nejen teorií pokroku, ale i historickým determinismem nového náboženství. Kapitulanti problematizovali všechny staré představy třeba jen proto, že jsou staré, a že si tudíž svoje už odsloužily. Pro obrovité množství novokřtěnců přestaly zcela existovat hodnoty, pravdy a zákony kromě těch, které se právě nyní ukázaly být potřebné a jež se z účelových důvodů jmenovaly třídní. Křesťanská morálka se šmahem ztotožňovala s morálkou buržoazní - a tak byl odsouzen k zániku i pradávný zákon desatera „nezabiješ". Všechno se zdálo být fikcí. Svoboda? A kde jste ji viděli?... Žádná svoboda neexistuje a neexistovala. Umění, natožpak literatura, nedělalo nic jiného, než splňovalo sociální objednávku své třídy - a z toho ovšem vyplynul přímý závěr: spisovatelé teď musí uvědoměle a s pochopením pro věc začít sloužit novému pánovi... Z běžné mluvy vymizela spousta slov - čest, svědomí a jim podobná. Zbavit tyhle pojmy jejich aureoly nebylo tak těžké, když už byl patřičný recept po ruce.

Pro tahle léta bylo typické, že s každým pojmem se pracovalo v jeho čisté, to jest naprosto abstraktní podobě, bez nejmenšího ohledu na jeho sociální, lidský, pozemský původ. V této podobě se daly zdiskreditovat nesnáze: není nic prostšího než dokázat například, že nikde ve světě neexistuje absolutní svoboda tisku, a pak
prohlásit, že než přijmout náhražky, jimiž se ukolébávají trapní liberálové, to se raději s mužnou přímočarostí dobrovolně vzdát svobody a všelijakých těch pokusů o ni. Podobná dogmata zněla přesvědčivě, protože nezralým mozkům ještě nedošlo, že všechno má své meze a negace své odstrašující následky.
Psychologicky byli všichni dostrkáni ke kapitulantství strachem, aby nezůstali sami, stranou celého procesu, a pak taky samozřejmě touhou po takzvané celistvosti a harmoničnosti světového názoru, jehož šablonu lze přiložit na všechny životní situace.
Nemalou roli tu sehrála i víra, že vítězství je trvalé a vítězové budou vládnout navždy. Nejhroznější na tom je, že sami kapitulanti měli v hlavě absolutní vakuum. rI\ito šokující prázdnotu snad nejlépe vyjádřil Viktor Šklovskij v Zoo, své neblaze proslulé próze, kde v slzách prosí vítěze, aby se ho ujali. Vykradli snad sami sebe, nebo v nich tuhle truchlivou reakci vyvolala válka se svými zákopy? Jedno však bylo jisté: cítili v sobě jakousi nezralost a nesmírně zoufalou potřebu o někoho se opřít. A jen ten, kdo sdílel tyto pocity s ostatními, mohl být uznán za moderního člověka.

Andersenův chlapec řekl, že král je nahý, ani ne moc brzy, ani ne moc pozdě, ale právě včas. Před ním to zřejmě říkali i jiní, ale nikdo jejich slova neslyšel. Kdežto O. M. řekl mnoho příliš brzy, v době, kdy se ještě každý normální úsudek zdál beznadějně zastaralý a předem odepsaný. Kdo se nechytil ve společném chóru,
octl se na smetišti. Jednolitý chór přehlušoval vše, zněl opravdu mohutné. Dnes by mnozí rádi navázali na dvacátá léta a vzkřísili dobrovolnou jednotu, která tehdy opravdu existovala. Lidé, kteří dvacátá léta přežili, chodí teď mezi mladé a snaží seje ze všech sil přesvědčit, že to byla doba neslýchaného rozkvětu vědy, literatury a divadla (!), a kdyby bývalo všechno šlo svou cestou, která se tehdy před námi otvírala, život naší společnosti by už dosáhl skvělých vrcholů. Zbylí pamětníci Lefu, spolupracovníci Tairova, Mejercholda a Vachtangova, studenti i přednášející VIFLI a Zubovova institutu, profesoři, kteří absolvovali Institut rudé profesury, marxisté a odevšad vyhnaní formalisté, jimž ve dvacátých letech bylo kolem třiceti, volají ještě dnes po tom, abychom se vrátili do této epochy a znovu se vydali, „aniž bychom připustili jakékoli deformace", tehdy vytyčenou cestou. Jinak řečeno, necítí se odpovědni za to, co se stalo potom. Ale je to opravdu tak? Vždyť právě lidé dvacátých let zničili dřívější hodnoty a vynalezli fráze, bez nichž se neobejdeme ani dnes: mladý stát; nevídaná zkušenost; když se kácí les, lítají třísky... Každá poprava se ospravedlňovala tím, že budujeme svět, v němž přestane existovat násilí, a že ve jménu tohoto nevídaného „nového světa" musíme taky něco obětovat. Nikdo ani nepostřehl, jak cíl postupně ospravedlňoval prostředky, jimiž ho bylo docilováno, až se stalo, co se obvykle v takových případech stává: cíl byl najednou ten tam. A tíž lidé dvacátých let začali pečlivé rozlišovat ovce od koz, vlastní od cizího, stoupence „nového" od těch, kdo ješté nezapomněli na nejprimitiv-
nější pravidla lidského soužití.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se už poučili, jak si „vylepšovat životní úroveň", a rozdíly mezi kastami se velmi prohloubily. Ti, kteří dosáhli blahobytu, se ho drželi zvlášť urputné, protože jsme všichni měli za sebou zkušenost kruté bídy prvního revolučního období. A nikdo neměl chuť si ji zopakovat. Takže vznikaly ještě privilegovanější vrstvy s „obálkami", letními sídly a auty. Efemérnost tohoto blahobytu si dotyční uvědomili mnohem později - v letech masového teroru, kdy se ukázalo, že v jediném okamžiku mohou člověku sebrat všechno a bez příčiny... Jenže zatím měly tyto typy ke svému koláči volný přístup a svědomitě plnily všechno, co se od nich žádalo. Jednou ve Vorončži mi ukázal O. M. noviny s prohlášením akademika Bacha u příležitosti vydání Stručného výkladu dějin VKS(b). „Jen se podívej, co napsal za moudrost: ,Stručný výklad
znamená v mém životě přelom.' A to je stručný..."

Z ruských knih kupoval O. M. především filozofy - Caadajeva a slayjanofily. S německou filozofií byl na štíru: jednou si koupil knížku Kanta, přičichl k ní a řekl: „Nádenko, to není nic pro nás." Zastrčil ho dozadu, aby nesváděl. S ruskými filozofy to bylo docela jinak. S těmi žil. Vcelku brzo jsme se doslechli, že Berrfajev vlastně vyrostl ve vyhnanství. O. M. se na něj neustále vyptával a snažil se sehnat jeho knihy, ale bylo to den ze dne těžší a nebezpečnější. A tak jsme žili od současnosti odříznuti - o suchém chlebu. Zbývala minulost, a tu jsme polykali, jak se dalo.

V krátkém období od třicátého roku do vyhnanství se začal O. M. usilovně zabývat staroruskou literaturou. Sehnal v nejrůznějších vydáních Letopisy, samozřejmě Slovo o pluku Igorově (vždycky ho velice miloval a uměl nazpaměť), staré novely a ruské i slovanské písně v různých sbírkách, hlavně Kirejevského a Rybníková... Staroruské literatury kupoval vždycky spoustu a znal jak protopopa Avvakuma, tak i nešťastnou kněžnu, která se provdala za bratra carovy nevěsty. V naší knihovně se objevil i Ključevskij, hlavně jeho rané práce (Vyprávění cizince) a pak archivní materiály, které se u nás vydávaly v dost omezeném nákladu: dokumenty o Pugačovově vzpouře, soudní spisy děkabristů a narodovolců. Anna Achmatovová rovněž vzdala hold této literatuře:
v období ježovštiny četla jenom Vyhnanství a galeje. Tínišovovo gymnázium poskytlo O. M. přece jen dobré znalosti staré ruštiny a staroruské literatury.

Naše debaty se neustále točily kolem nového života a budoucí tisícileté říše stálého pokroku. O. M. zuřil a hádal se. V těchto teoriích cítil dávný „všeslovanský sen, že dějiny se zastaví". Nevím, do jaké míry věřil O. M. v účelnost historického pokroku, ale rozhodně neviděl smysl historie v kolektivním štěstí. K ideji kolektivního štěstí měl stejný vztah jako ke štěstí osobnímu: „Proč si vlastně myslíš, že musíš být šťastná?' říkal mi. Teorie kolektivního štěstí se mu zdála nejburžoaznějším dědictvím devatenáctého století.

Když jsem četla Berďajevovo Sebepoznání - byl to jeden z našich nejlepších vrstevníků - nemohla jsem si nevšimnout Jak různý vztah k pozemským věcem měli tito dva lidé: Mandelštam a Berďajev. Možná proto, že jeden byl umělec, kdežto druhý byl nadán abstraktním myšlením. Bercfajev byl mimoto vnitřně spjat se symbolisty, a i když naznačoval jisté rozčarování, přesto se jeho „pupeční šňůra" s nimi nepřetrhla. Mandelštamova vzpoura proti symbolismu byla ovšem podstatou jeho života a umění. Umělcova zkušenost je blízká zkušenosti mystické a umělci si přibližují Stvořitele prostřednictvím tvorby. Asi proto má každý
skutečný umělec pocit vnitřní jistoty, o němž hovořil O. M. Berďajev proti tomuto pocitu bojuje, ale i v něm sídlí pohrdání „davem". Tb ho také sbližuje se symbolisty. Nevychází z Nietzscheho, který měl na symbolisty tak nesmírný vliv? Vždyť Berďajev si stěžuje, že „žijeme v měšťáckém století, které nepřeje velkým osobnostem".
O. M. si žádné útoky proti měšťáctví nedovoloval. „Co by od těch měšťáků ještě chtěli?" řekl mi jednou. „Vždyť je to nejstabilnější společenská vrstva, na které všechno visí." V podstatě ho odpuzovala pouze jedna společenská kategorie, a to byly literární dámy se svými salony a jejich technickoinženýrské sestřičky. Nesnášel jejich nadutost a zcela absurdní nároky a ony mu odpovídaly stejně... V Putování do Arménie je odstavec, který hy mohl vypadat jako útok proti měšťáctví. Mandelštam tam mluví o sousedech ze
Zamoskvorečí. Jenže to není měšťanstvo se svým stabilním způsobem života, spíše tupý a temný dav melancholických lidí, který dobrovolně a ochotně přijal nové otroctví. Tady se O. M. shoduje s Berdajcvem, který postřehl, že „po první světové válce se zrodila generace, která začala nenávidět svobodu a zamilovala si autoritu a násilí". Berďajev se ovšem domnívá, že to je „výplod demokratického století", a právě v tom nemá pravdu. Celá naše historie posledních desetiletí byla antidemokratická, což se zvlášť výrazně projevilo na nás.
Celý princip „vůdcovství", který ochromil první polovinu dvacátého století, je naprostým popřením demokracie. Ze své dálky si Berďajev nepovšiml, jak je obyčejný člověk podupán, prostě neviděl, jak se rodilo to, čemu jsme začali říkat „policajtské pohrdání lidmi". Vždyť diktátor byl každý, kdo měl v rukou jakoukoli moc:
vyšetřovatel stejně jako domovník. Dlouho jsme nechápali, že moc dokáže představovat takové pokušení. Kdo by třeba chtěl být Napoleon? Jenže malí diktátoři se rozmnožili všude. Naše země se jimi jen hemžila a trochu i hemží.

Když jsem přemýšlela o houslistovi, jemuž relativné štěstí přálo, vždycky jsem si představovala, co by čekalo O. M., kdyby byl zůstal naživu a z lágru se vrátil. Kdybychom byli uměli předvídat všemožné varianty osudu, nenechali bychom si ujít poslední příležitost k normální smrti - otevřené okno našeho bytu v pátém poschodí spisovatelského domu ve Furmanovově uličce ve městé zvaném Moskva.

Když jsem jako dítě četla knížky o francouzské revoluci, často jsem si kladla otázku, zda lze přežít teror. Teď vím jistě, že ne. Kdo dýchal jeho vzduch, ten zahynul, i když si náhodou uchoval život.
Každá vrstva obyvatelstva podle toho, ze které strany dostala ránu, prodělala svou vlastní formu strašné nemoci, kterou teror způsobuje, a dodneška jsme všichni nemocní, ještě jsme se nevzpamatovali a nejsme schopni normálního občanského života. Který zloduch měl tu drzost prohlásit, že u nás žádná ztracená generace neexistovala? Dopustil se neslýchané lži - a to je taky následek teroru.

Kohopak by tenkrát napadlo, že dobrovolné se zříct humanismu - ať už ve jménu čehokoli - nemůže vést k ničemu dobrému? O počátku zkázy mluvila jenom hrstka intelektuálů, ale nikdo je neposlouchal. Teď se jejich obavám říká „abstraktní humanismus", ale ve dvacátých letech si z nich kdekdo utahoval. Nebyli v módě. Nadávalo se jim „neduživí intelektuálové" a karikatury se na nejen sypaly. Rozšířené bylo i jiné epiteton - „změkčilí". Pro „neduživé" a „změkčilé" nebylo místa mezi třicetiletými vyznavači „nového".
Prvořadým úkolem bylo vysmát se jim v literatuře. Tbhoto úkolu se ujali Ilf a Petrov a ve Dvanácti křeslech nastěhovali „změkčilé" do Vraního hnízda. Specifičnost jejich literárních postav setřela doba a teď už nikoho ani nenapadne, že melancholický idiot, který obtěžuje ženu, jež ho opustila, měl představovat typického intelektuála. Čtenář šedesátých let si při četbě nesmrtelného díla dvou mladých barbarů vůbec neuvědomuje, kam jejich satira míří, komu se posmívají. Něco podobného se stalo i s dílem mnohem hlubším - s Erdmanovým Sebevrahem, kterého obdivoval Gorkij a pokusil se inscenovat Mejerchold... Podle původního záměru útočí chcípavý dav intelektuálů s odpornými maskami na člověka, který se chystá k sebevraždě, aby ji skutečně spáchal. Pokoušejí se využít jeho smrti - jako protestu proti vlastní nesnesitelné existenci, když sami nejsou schopni najít si v novém životě své místo. Vítězí zdravý pud sebezáchovy a člověk předurčený k sebevraždě zůstává naživu, přestože už byla na jeho počest uspořádána smuteční hostina a předneseny liberální projevy. Zůstává naživu a kašle na chór masek, které ho ponoukají k smrti.
Erdman však byl opravdový umělec, bezděčně vnesl do polyfonických scén masek - tak se rádo říkalo  intelektuálům - skutečně pronikavé a tragické tóny. Nyní, kdy každý ví a nebojí se otevřeně mluvit, že se takhle nedá žít, znějí nářky masek jako chór umučených stínů. To, že se hrdina zříká sebevraždy, nabylo taky nového smyslu: život je odporný a nesnesitelný, ale musíme žít, neboť život je život... Je toto vyznění u Erdmana uvědomělé, nebo měl trochu prostší cíle? Nevím. Myslím, že se mu do původního plánu -protiintelektuálského a protiměšťáckého - vedralo téma lidskosti. Je to hra o tom, proč jsme zůstali naživu, přestože všechno v našem životě směřovalo k sebevraždě. Erdman se odsoudil k mlčení sám, jen aby si zachoval život.

Co se antisemitismu týká, musím z vlastní zkušenosti říct, že mezi obyčejnými lidmi jsem na něj nenarazila. Vždycky přicházel shora. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem Židovka, ani v rodinách dělníků, kolchozníků a různých jiných lidí, kteří se ke mně chovali, jako bych patřila k rodině. A nepostřehla jsem tam nic z atmosféry na vysokých školách poválečné doby a nejspíš i dnešní. Nejstrašnější jsou polovzdčlanci. U nich se vždycky najde půda pro fašismus, pro nejprimitivnější formy nacionalismu a pro nenávist k inteligenci.
Nenávist k inteligenci byla u nás silnější a rozbujelejší než antisemitismus a v institucích řádí dodnes, neboť každý tam zuřivě hájí své právo na ignorantství. Dali jsme jim stalinské vzdělání, dostávali od nás stalinské diplomy. Je přirozené, že se teď drží všech privilegií, která jim diplom dává. Jinak se nemají kam podít.

Copak může vůbec někdo uvěřit tomu, že si pro člověka přijdou domů a prostě ho zabijí? Rozumem jsme to věděli, ale uvěřit jsme nebyli schopni.

V životě, jaký jsme vedli, jsme nepřetržitě zápasili s návaly strachu a zcela podvědomě se v nás kumulovaly příznaky blížící se katastrofy, někdy reálné, jindy liché, jenže ono už samo očekávání těchto příznaků přivádí
obvykle člověka na hranici duševní choroby. Dělali jsme všecko, abychom se tomu nepoddávali, ale marně. Návaly ledové hrůzy se v nás přesto střídaly se záchvaty lehkomyslnosti, kdy jsme s udavači byli schopni mluvit jako se svými známými.

Budoucnost vidí v zářivých barvách: slíbil, že mě přetáhne do Moskvy - pokoj, přihláška k pobytu-a hovořil o výboru z Mandelštama a o jeho pozůstalosti... Pro začátek prosil, abych požádala o rehabilitaci. Vyptávala jsem se, co by se bylo stalo, kdyby po Mandelštamovi nezůstala vdova, kdo by tu žádost sepsal, ale jinak jsem neměla námitek... Brzy jsem dostala zprávu o rehabilitaci druhého případu z roku 1938 a prokurátorka mi nadiktovala žádost o rehabilitaci případu z roku 1934: „Odsouzeny napsal verše, ale nešířil je..." Záležitost byla projednávána v době maďarských událostí a rehabilitace byla zamítnuta. Surkov se rozhodl, že nebude brát zamítnutí v úvahu a jmenoval komisi pro Mandelštamovu pozůstalost. Dostala jsem 5 000 rublů za hlavu
občti. Rozdělila jsem je mezi ty, kdo nám pomáhali v roce 1937.
Tenhle rituál patří k návratu spisovatelů, kteří zahynuli v lágrech, do literatury. Druhá otázka je publikace jejich díla.
Překážek je víc než dost. Stala jsem se svědkem bezohledného boje o místo na slunci. Když se začaly šířit první pověsti o Mikojanových komisích, mnozí - zdaleka ne jenom ti, kdo přispěli k likvidaci konkurentů - užasli. Kam se ti lidé podějí, až se vrátí? Co když budou chtít obsadit svá bývalá místa? Avšak k žádné tragédii
nedošlo. Většina lidí se vrátila v takovém stavu, že na aktivní činnost nebylo ani pomyšlení. Všechno proběhlo klidně a ti, kdo se báli, že se budou muset uskrovnit, si ulehčené oddechli. Jinak tomu bylo v literatuře. Pečlivě propracovaný žebříček literárních hodnot je nutno chránit, jinak zmizí z literárního nebe spousta hvězd. To je důvod, proč je kladen tak vytrvalý odpor vydávání knih nebožtíků. Ostatně ani s živými se nezachází lépe.

Když jsem se dověděla, že O. M. zemřel, přestaly se mi zdát zlé sny. „Osip Emiljevič udělal dobře," řekl mi později Kazarnovskij, Jinak by se byl dostal na Kolymu." Sám Kazarnovskij Kolymu přežil a roku 1944 se objevil v Taškentu. Žil tam bez povolení k pobytu a bez potravinových lístků a schovával se před milicí; bál se všech a každého zvlášť, nepřetržitě pil, a protože neměl boty, nosil malinké galoše mé zesnulé matky. Byly mu dobře, protože neměl prsty na nohou.
Omrzly mu v táboře a on si je usekl sekerou, aby nedostal otravu krve. Když hnali táborové vězně do lázně, mrzlo jim ve vlhkém vzduchu předsíně prádlo a řinčelo jako plech. Nedávno jsem vyslechla na tohle téma spor: kdo přežil tábor - zda ti, kteří pracovali, nebo ti, kteří se práci vyhýbali. Ti, kdo chodili do práce, se strhali, a ti, kdo se práci vyhýbali, hynuli hlady.

Můj osud nebyl přece nijak výjimečný. Bytostí, jako jsem byla já, se všude potloukalo nespočet.  MlčícťVystrašená individua s dětmi i bez dětí, snaživé a nesmělé dříčky, neustále zvyšující svou kvalifikaci, aby nepřišly o místo, a každý rok zase znovu studující ve filozofických kroužcích Čtvrtou kapitolu a dějiny opice, která se polidštila, protože se naučila rozlišovat pravou ruku od levé. Určitou úlohu v polidštění opice sehrála taky strava bohatá na vitaminy a bílkoviny, sytá a chutná, o které se nám samým mohlo jen zdát. Zato jsme měly zaměstnání a toho jsme se křečovitě držely, protože bez zaměstnání je s člověkem konec... Moje
kolegyně ze SASU, Středoasijské státní univerzity, z mého hlediska velmi dobře situovaná žena s vlastním pokojíkem, se mi svěřila, když jsme se spolu večer vracely z filozofického semináře, že sejí každý podzim zmocňuje bytostná potřeba přečíst si znovu Stručný přehled dějin VKS(b) a Dialektiku přírody, aby nabrala síly na celý školní rok. Bylo jí šedesát a třásla se, že ji vyženou „na zasloužený odpočinek". Před Chruščovem byly penze prabídné a já jsem dobře věděla, kde se v ní bere ten entuziasmus.

Ztráta vlastního ,já" není zásluha, ale nemoc tohoto století. Symptomy této nemoci, které jsem prostudovala na sobě a na všech ostatních, vypadají takhle. Lidé, kteří ztratili své Já", se dělí na dvě kategorie. Jedni-jako já - upadají do strnulosti a myslí jen na to, Jak doby břemeno setřást". V duchu často chovají šílenou naději, že se protlučou do lepších časů, kde znovu najdou sebe sama. Jejich život se mění v nepřetržité očekávání jakýchsi zářných zítřků. V boji s čekatelskou chorobou jsem se ironicky srovnávala s bývalými vysokými kádry epochy, která skončila. Teď taky vysedávají v koutku, podle našich měřítek dost komfortním, a čekají na návrat dvacátých let nebo - a těch je většina - let třicátých, aby udělali pořádek a své kolegy, kteří v posledních patnácti letech moc mluvili, poslali tam, kam patří. Ve srovnání se mnou mají tihle „hrdinové" samozřejmé mnohem větší šanci, že se dočkají, jenže oni si nikdy s pojmem „osobnost" problémy nedělali a při nastolování pořádku rychle zlikvidují i mé Já", dovědí-li se o mně od svých udavačů. Mám jenom jednu naději: že se pustí do něčeho mnohem aktuálnějšího. Nejsem nikde zaměstnaná a má existence nikoho nedráždí.
Druhý typ lidí, kteří ztratili tvář, vypadá docela jinak. Ti považují své Já" jen za náhodný a chvilkový profit a jsou schopni všeho, jen aby si urvali co nejvíc pro sebe, neboť ve jménu života je dovoleno všechno. Takové Já" není žádné Já", ale jen komický fenomén, příjemný pocit živé hmoty, náhodnost nebo trik slepé evoluce, která obdařila tělo velkou touhou po rozkoši. Z toho vyplývá, že nade vším stojí pud sebezáchovy Neboť v tomhle chaotickém světě nikdo za nic neodpovídá a tvé činy zmizí v nenávratnu spolu s tebou a tvou epochou.

Jak můj pocit méněcennosti, tak i jejich egocentrismus jsou přece jen krajně odlišnými symptomy stejné nemoci - ztráty osobnosti. Příčina nemoci je taky stejná: rozpad společenských vztahů.
Háček je ovšem v tom, proč se rozpadly; ale průběh nemoci jsme viděli: rodina, přátelé, společenské postavení - to všechno zmizelo, a člověk stanul náhle sám proti tajuplné síle, které se říká moc a která rozhoduje o životě a smrti. Lidově se jí u nás říkalo Lubjanka, a probíhá-li proces, který jsme pozorovali u nás, v celé
evropské kultuře, pak jsme demonstrovali tak výrazné a čisté formy této kruté choroby století, že by se měly preventivné studovat. V době, kdy vítězí heslo „zachraň se, kdo můžeš", je osobnost odsouzena k zániku. Osobnost je spjata se světem, s lidmi, a protože si uvědomuje svou neopakovatelnost, nalézá ji rovněž u ostatních. Se ztrátou mého Já" ztratil smysl i můj život.

Základní rozdíl mezi dvěma druhy lidí, kteří ztratili své ,já" a přestali být osobnostmi, spočívá v tom, že jedni, individualisté, popřeli všechny hodnoty - osobnost snad jediná jisté hodnoty zachraňuje - a druzí, kteří ze sebe udělali mrtvé brouky, v sobě sice potlačili všechno soukromí, ale uchovali si alespoň zlomek vnitřní svobody a s ním i pocit, že hodnoty existují. Velká spousta z nich si však neuchovala ani tenhle pocit, jen matnou vzpomínku na něj, ale dokonce i taje uchránila před mnohým, k čemu je směrovala nezbytnost.

Ráda bych věděla, co je tenhle čtenář zač. Nevěřím příliš v jeho kvality protože je vykrmen racionalistickou šlichtou. Ta narušila všechny intelektuální a logické vazby a myšlenka musí svést boj s tisíckrát přežvýkanými preparáty, než se vůbec ke čtenáři dostane. Průměrný čtenář ji dnes ani nehledá. Nedůvěřuje jí. Příliš
dlouho byl klamán podstrkováním dogmat. Táhne ho to ke všemu, co odolává primitivní analýze. Vítá všechno, co pokládá za iracionální a subjektivní. Tížko říct, co považuje za subjektivní, protože myslí v poněkud zkreslených pojmech. K teorii subjektu a objektu se chová s naivním přesvědčením, že jsou to sice nesrozumitelné, ale solidní vědecké kategorie: objekt leží na stole a subjekt ho pitvá jako medik šedesátých let žábu; i subjekt putuje objektivním světem, ale musí se od něj oprostit, aby ho dokázal pochopit. Subjekt
je maličký, zatímco objekt je velký A z toho plynou veškeré jeho kvality... Podobná nivelizace problému je dána výchovou, která zlikvidovala starší pokolení, jež ještě vařilo pozitivistickou kasičku a krmilo jí po lžičkách své děti, což se dodnes na mladších generacích negativně odráží; dětská výživa jim otrávila krev. Ovládaje
primitivní strach; skutečnost je příliš oslnivá, než aby v ní hledali významy a vztahy, a co horšího, zavírají oči i před logicky nevyhnutelnými a neodvratnými závěry. Nepřehledné davy dělají, co mohou, aby nemusely ničemu porozumět, jen klouzat po povrchu.
Jeden z nejskvělejších lidí v historii lidstva řekl, že když vyprahnou myšlenky, nahradí je slova. Slovo se ze znaku - nositele významu-příliš snadno mění v signál a skupina slov v mrtvou formulku, dokonce ani v zaklínadlo ne. Vyměňujeme si hotové forTykat jsme si však s Erenburgem začali náhodou, z legrace, když jsme spolu oslavovali příchod devatenáctého roku. Říkal mi Naďo a já jemu zdvořile křestním jménem a jmé-
nem po otci. Naše cesty se rozešly, ale dobré vztahy zůstaly zachovány - zvlášť s jeho ženou Ljubou. Mezi sovětskými spisovateli byl a zůstával bílou vránou. S ním jediným jsem udržovala styky celá léta. Ačkoli byl bezmocný jako všichni ostatní, přece jen se pokoušel něco pro lidi dělat. Lidé, roky, život jsou vlastně jediná Erenburgova kniha, která v naší zemi sehrála pozitivní úlohu. Jeho čtenáři, hlavně střední technická inteligence, se z ní poprvé dověděli desítky jmen. Po jejím přečtení si dál honem dělali své a s typicky lidským nevděkem okamžitě zavrhli toho, kdo jim otevřel oči.
Ale přesto na jeho pohřeb přišly davy lidí a já jsem si všimla, že mezi nimi byly dobré lidské tváře. Byl to antifašistický dav, a fízlové, kterých nahnali na pohřeb hordy, se od něj ostře odlišovali.
Erenburg tedy splnil svůj úkol, a byla to práce těžká a nevděčná. Možná právě on probudil ty, z nichž se stali čtenáři samizdatu.

Ve dvacátých letech byly kořeny společenských vztahů podťaty a nepsaným zákonem se stalo: vše je  dovoleno. Doslojevskij s tím ostatně bojoval celý život. Společnost sevřená do ocelových kleští a obrovsky rychle dohnaná k tomu, čemu se u nás říká jednomyslnost, se skládala z jedinců, kteří se snažili  seberealizovat každý sám, nebo se shlukovali v malé skupiny. Skupina vznikla, když se objevil vhodný vůdce; pak nastal mezi skupinami boj o právo vládnout. Stejný mechanismus umožnil vzestup Marra, Lysenka a statisíců jiných kolektivních hnutí, jež se dopouštěla krveprolévání.
Nejsou svědectvím jednoty, protože se skládají z individualistů, sledujících vlastní cíle. Říkají si „my", ale toto „my" je pouhý plurál, jednotná idea neexistuje. Tbto „my" je připraveno kdykoli se rozpadnout, objeví-li se na obzoru jiný, lákavější cíl. Před našima očima došlo k rozpadu společnosti. A přitom se bez takového „my" ani nejobyčejnější Já", tedy osobnost, nemůže realizovat. Aby se Já" realizovat mohlo, potřebuje přinejmenším dvě
věci: „my", a má-li štěstí, „ty". Myslím si, že O. M. štěstí měl, protože v pravou chvíli potkal lidi, kteří se mu stali oním „my". Krátké sblížení se „spoluobjeviteli", jak napsal v Rozpravě o Dantovi, se odrazilo v celém jeho životě, pomohlo ke zformování jeho osobnosti. Obě naše generace - moje i Mandelštamova - vykřikovaly na
každém nároží, že žijí v historické době, a přitom necítily odpovědnost za to, co se dělo. Všechny zločiny doby i své vlastní sváděly na determinovanost historického procesu. To je teorie pro likvidátory velice pohodlná, ale proč vlastně něco likvidovat, když je běh historie předem dán?... Nechci šmahem odsuzovat celou Mandelštamovu generaci - byli v ní lidé, kteří za svou nevíru v oficiální dogmata draze zaplatili. Ve svém okolí jsem si ale nikoho takového nevšimla. Pokud i v mé generaci byli, pak se někde krčili a neupozorňovali na sebe.

Z Charkova jsme odjeli do Kyjeva, zřejmě hned na začátku března. Byl ještě mráz a mně se pletl starý a nový kalendář. Jeli jsme v takzvaném štábním vagoně, kam dostávali jízdenky jen potentáti na služební cestě. Nám je sehnala pod rukou spisovatelská organizace, tenkrát teprve začínající, ale už velice Čilá. V kupé s námi jeli možná ekonomové nebo pracovníci stranického aparátu, ale rozhodně lidé nového typu. Měli celé a kvalitní holínky a krátké kožené kabáty. Naši spolucestující nepili, nečichali kokain, v prvních revolučních letech mimořádné oblíbený, a téměř nemluvili ani s námi, ani mezi sebou. Jediné, co si dovolili, bylo se
mnou flirtovat. Ležela jsem na horním lehátku a všichni mi připadali jako telegrafisté, jak ti dva na dolních lehátkách, tak ti, kteří za nimi chodili ze sousedních kupé. Mě považovali za milostpaničku. Jen co Mandelštam vyšel z kupé, už vyskočili a spustili, že takové jako já je třeba popadnout za vlasy a vykrákat, a radili mi, abych se učila psát na stroji. V tom spočívaly jejich vtipy. Mně k smíchu nebyly, naopak, měla jsem zvláštní pocit, že v tomhle štábním vagoně se už kondenzuje nový a nepochopitelný svět. Byli ještě z války vyhladovělí po ženských, ale vlastní sekretářky jim zatím nikdo nepřidělil, a tak se předváděli přede mnou. O. M. je zvědavě pozoroval. Hned si všiml, že nerozmlouvají, ale jen čas od času citují z brožury nebo z novin. „Nemají o čem mluvit," řekl a pokoušel se uhodnout, co jsou zač. Mohli to být organizátoři ze všech hospodářských odvětví a administrativy včetně pořádkových orgánů, ale nedokázali jsme pochopit, kdo z nich se čím zabývá. Všichni byli střiženi podle jedné šablony.
S touto vrstvou jsme téměř nikdy nepřišli do styku, a proto jsme si jediné setkání se vzorovými organizátory nového života oba zapamatovali. Jejich mlčenlivost nás zneklidňovala a lekala, protože to byl výsledek zvláštní disciplíny nového druhu. Z takových lidí byl vytvářen aparát, který zvítězil nad lidskými slabostmi nebo jimi pohrdal a bezvadně plnil instrukce nezávisle na jejich obsahu.
Aparát obstál ve zkoušce času a existuje dodnes, ačkoli se šroubky nesčetněkrát vyměňovaly za dokonalejší; staré mizely beze stopy, proměněné v lágrový nebo vyhnanecký prach.

Nedávno se mi doneslo sentimentální vyprávění Čukovského o tom, jakou úlohu hrál Gorkij při pokusech zachránit Gumiljova. Podle Čukovského Gorkij okamžitě vyrazil do Moskvy k Leninovi, ale když se vrátil do Petrohradu s příkazem, že má být Gumiljov osvobozen, dověděl se, že Gumiljova už zastřelili. To Gorkého natolik šokovalo, že dostal chrlení krve. Stalo se to v Domě umění na Mojce v přítomnosti mnoha svědků. Pro případ, že by Čukovskij nebo jeho posluchači tenhle blábol, jehož smyslem je Gorkého očistit, zaznamenali písemně, sděluju na základě slov Achmatovové, Ocupa a mnoha dalších, kteří tenkrát byli v Petrohradu, že Gorkij, jemuž Ocup oznámil Gumiljovovo zatčení, slíbil, že něco udělá, ale nepodnikl nic. Do Moskvy nejel. Žádný Leninův příkaz o udělení milosti neexistoval. O dojemném chrlení krve jsem slyšela teprve teď, ale před více než čtyřiceti lety mluvil O. M. v mé přítomnosti s Čukovským o Gumiljovově smrti. Tenkrát se Čukovskij přidržoval obecné verze: nikdo nic nepodnikl, nikdo nehnul ani prstem a vše se odehrálo tak rychle, že nikdo nestačil ani vzdechnout...
Lidé umírali tak snadno a v takových kvantech, že nikdo neměl čas ani uronit slzu, povzdechnout si nebo se o nich zmínit dobrým slovem. Od počátku třicátých let se stalo zvykem mrtvé urážet, takže o nějakých slzách se vůbec nedalo mluvit. Jak to bude vypadat dál, to se neví.

Erenburg s Čukovským se domnívali, že hájí důstojenství literatury, když připisují spisovatelům záchranu kolegů nebo alespoň minimum soucitu, jak tomu bylo v případu chrlení krve. V tom o sobě dává vědět kult literatury a jejího nositele - spisovatele. Literatura si získala dost ostudnou pověst, než aby se podařilo zachránit její důstojnost takovými prostředky. Jinak ovšem naše doba skutečně přeje kultům. Kult poustevníka, který prožil život v módních lázních, je v naší zemi jenom jeden z milionů kultů takzvaných činitelů, ať se zabývali čímkoli. V krajním případě pěstuje tento kult aspoň manželka, opěvující každý manželův skutek. Ponížený a zneuctěný člověk, ve veřejném životě nula, který se neodvažuje domyslet své ideje až do konce, ale daleko častěji se vyhýbá jakémukoli myšlení, zbavený rodiny, dětí a každé blízké duše (dokonce i když manželku a děti má), který poslušně hlasuje „pro", který neví, kam skrýt svůj stud a není schopen zvolat „pomoz mi uvěřit", protože ztratil dokonce i tu nejmlhavější představu o víře, lační po chvále a ospravedlnění každého svého činu. Myslím, že to není jev typický jen pro nás, ale i pro všechny země s evropskou kulturou, které přišly o hlavní ideu, na níž stavěly svůj život, jenomže u nás je to zvlášť nápadné, protože ponížení člověka dosáhlo daleko větší hloubky než kdekoli jinde. Člověk se nestal nejrozhodnějším ze všech tvorů na zemi, naopak, „mužové" slouží a poslouchají šéfy. Svou chlapskou hrdost získávají, když naslouchají chválám žen. Věděla jsem, proč se smčju Mandelštamově víře v přátelství „mužů", pyšných na to, že „náš los jen bitvy vrývají nám v štít". Stáli jsme na prahu nového století, v němž už „muži" nebyli.
 
 

The index.php: SIZE[b]: 26,710 MODIFIED: 2019.01.09 23:30:08.MD5: c4503a129be13fa5e595fa996dd7d9bd STATUS: FALSE  This window is : x