Kompozícia knihy je postavená na kontraste otcových spomienok z disidentského obdobia v Sovietskom Zväze a kapitolách o súčasných dezinformačných stratégiách. Pritom sa P. Pomerancev nezameriava výlučne na Rusko.

Prvá kapitola sa venuje "manilskej dezinformačnej architektúre" ktorá dopomohla prezidentovi Duteremu k volebnému víťazstvu na Filipínach. Ako možno v krajine, kde väčšina obyvateľov žije v slumoch, zato každý vlastní mobilný telefón, cielene zničiť politický diskurz a nasadiť náhradný diskurz - boj z drogami. Tak sa moderné technológie a štátom podporovaný trolling stávajú nástrojmi nie na ceste za slobodou, ale späť do otroctva.

Ďalšia kapitola je venovaná srbskej skupine aktivistov okolo Srdju Popovića, ktorí boli úspešní v demontáži autoritatívneho režimu v Belehrade. Organizujú kurzy a tréningy pre záujemcov o šírenie demokracie vo svete, na svoje veľké prekvapenie však zisťujú, že rovnaké informačné stratégie uplatňuje aj druhá strana. A všetko prekrýva masívny nástup konšpiračných teórií, ktoré sa stávajú najmocnejśou propagandistickou zbraňou v krajinách s autoritatívnym režimom.

Takový pohled na svět zaručuje těm, kdo ho přijmou, určitá potěšení: jestliže je celý svět konspirace, pak vaše selhání už nejsou úplně vaše vina. Dokázali jste méně, než jste doufali? Máte ve svém životě zmatek? Za to všechno můžou spiknutí.
Ještě důležitější je, že spiknutí je způsob, jak si udržet kontrolu. Ve světě, kde i ty nejautoritářštější režimy bojují zaváděním cenzury, je potřeba zavalit veřejnost takovou mírou cynismu o něčí motivaci, aby ztratila víru v možnost nějaké alternativy. Přesvědčit lidi, že za každou zdánlivě nevinnou pohnutkou je zlovolná skrytá ruka - to je taktika, kterou proslulý ruský analytik Vasilij Gatov nazývá „rušení bílým šumem“.
A konečným důsledkem nekonečného hromadění konspirací je dojem, že vy - obyčejný pěšák - nikdy nemůžete nic změnit. Žijete-li ve světě, v němž všechno ovládají temné síly, jakou máte šanci to zvrátit? V takové temnotě je nejlepší spolehnout se na silnou ruku, která vás povede. „Tramp je naší poslední nadějí na záchranu Ameriky,“ zní poselství jeho mediálních mágů. Jen Putin může „pozvednout Rusko z kolenou“.
„Problém, jemuž dnes čelíme, není tolik útlak, jde spíš o nedostatek identity, apatii, nulovou důvěra,“ povzdechne si Srdja. „Oproti minulosti existuje víc nástrojů, jak věci měnit, ale méně vůle to dělat.“

Ďalšou mocnou zbraňou sú platení trollovia, ktorí ničia spoločenský kapitál a důveru v komunitách. Ako príklad je uvádzané Mexiko, kde sa podarilo rozložiť protestné hnutie cez cielenú deštrukciu komunikácie a vnášanie chaosu do vnútornej komunikácie protestných skupín.

Jak se protesty šířily, byli vládní boti a kyborgové znovu využiti, aby je podkopávali. Protestující náhle zjistili, že je na ně házena špína: prý je platí opozice, jsou protipatriotičtí a všemožné další lži. Začali instinktivně reagovat, online se bránili těm, kdo je obviňovali. Na Albertově obrazovce vidíte důsledky. Malí netopýrovití boti klovou do koule a tečky znázorňující demonstranty přestávají komunikovat mezi sebou. Místo toho se obracejí ven, aby se s útočníky vypořádaly - a hustá mřížka řídne a koule se začíná rozpadat do beztvarého třesoucího se chaosu.
Ve chvíli krize protestů dostal Alberto nápad. Znal slova, která zesilovala spojení mezi protestujícími. Co kdyby jimi zaplavil internet? Vytvořil YouTube video. Byla na něm jen dívka, která mluvila do kamery a vypočítávala důvody, proč jsou protesty důležité. Každé slovo, které řekla, však Alberto pečlivě promyslel, každé vybral jako jazykový elixír.
Když se video šířilo, přestali se demonstranti rozptylovat kyborgy a začali mluvit mezi sebou, opakovat si slova, která je spojovala. Alberto viděl, jak se chvějící koule začíná zase spojovat a malí netopýři klovou marně.
„Tohle mám na mysli, když říkám, že internet je veliká bitva mezi láskou, vzájemným propojením na jedné straně, a strachem, nenávistí a roz-děleností na straně druhé,“ vysvětluje.
Po kyborzích přišly „loutky“ („sock puppets“). To jsou účty na sociálních sítích, které proniknou do vaší komunity a manipulují ji zevnitř.
„Loutky“ zasáhly v roce 2017, kdy se konaly protesty proti zvýšení cen plynu. Aktivisté demonstranty směrovali, pomáhali jim bezpečně se pohybovat po městě, vyhýbat se policii a zbití. A „loutky“ vydávaly falešné pokyny a hnaly protestující do náruče policie. Šířily nepravdivé zvěsti o násilí a rabování, zveřejňovaly fotografie supermarketů s rozbitými výlohami - snímky vyfotografované při nepokojích v jiných zemích a nyní nově označené, jako by se to stalo v Mexiku. K protestům se začali připojovat skuteční zločinci. Policii to poskytovalo záminku pro násilí.
A pak „loutky“ začaly Albertovi online vyhrožovat smrtí, do bytu mu začal svítit zelený laser a rozdrnčel se mu zvonek.
...
Dnešní bot, trollové a kyborgové mohli vytvořit simulaci názorového ovzduší, podpory či nenávisti, které bylo zákeřnější a všechny obklopovalo víc, než to dokázala stará vysílací média. A tuto simulaci pak ještě posilovalo, když lidé přizpůsobovali své chování tomu, co pokládali za realitu. Badatelé na Oxfordské univerzitě říkali ve svých analýzách role botů tomuto procesu „výroba konsenzu“.
Není tomu tak, že by projevy jednoho online profilu změnily něčí názor, ale hromadně vytvářejí náhražku normálnosti. Za desítky let vzniklo mnoho studií, které ukazují, jak lidé mění chování, aby odpovídalo tomu, co pokládají za většinový názor. V roce 1974 se německá politoložka a autorka průzkumů veřejného mínění Elisabeth Noelle-Neumannová zabývala výzkumem, který ukázal, jak se lidé budou chovat, aby byli v souladu s názorem většiny. Potřeba přináležitosti je jednou z nejhlubších lidských dispozic, tvrdila Noelle-Neumannová. Lidé se obávají izolace, proto je také jedním z nejstarších způsobů trestu vyloučení, vykázání ze skupiny.
Ve věku masové komunikace se média stávají indikátorem, podle něhož lidé odhadují, jaké je dominantní veřejné mínění. Tuto dynamiku Noelle-Neumannová docela hezky popisuje jako „spirálu mlčení“. Na jedné straně jsou mezilidské vztahy, které tlačí alternativní názory po spirále nahoru, na druhé pak masová média, která je tlačí dolů. Na dně spirály leží ticho.
Noelle-Neumannová definovala dva typy lidí, kteří bojují proti mlčení. Ty první nazývá „tvrdé jádro“ - ti se cítí společností natolik odmítaní, že se nestarají o to, co si o nich kdo myslí, a libují si ve ztracené, smyšlené minulosti. Druhým typem je „avantgarda“: reformátoři, aktivisté, intelektuálové, kteří chtějí, aby jim lidé naslouchali navzdory všem neúspěchům. „Ti, kdo náležejí k avantgardě, jsou oddaní budoucnosti, a proto jsou nezbytně také izolovaní. Přesvědčení, že předbíhají svou dobu, jim však umožňuje vydržet... Naděje změnit nebo utvářet veřejné mínění ie whrazena těm. kteří se nebojí izolace.“

Obrovské energie sa do informačnej vojny investujú v Rusku. Krajina ktorá ekonomicky i technologicky zaostává, našla v dezinformáciách mocnú zbraň.

Při výzkumu jsem narazil na příručku jménem Informačné-psy-chologické válečné operace: Stručná encyklopedie a příručka (vydání z roku 2011, autoři Veprinceva a kol., v Moskvě vydalo nakladatelství Hotline-Telecom, online se prodává za 348 rublů). Kniha je určena „studentům, politickým technologům, státním bezpečnostním službám a státním zaměstnancům“ - jakási uživatelská příručka pro nižší bojovníky v informační válce. Naznačuje se tam, že nasazení informačních zbraní na své cíle „působí jako neviditelné záření“. „Obyvatelstvo ani netuší, že na ně něco působí. Stát tudíž nezapíná své sebeobranné mechanismy.“
....
Staví nás to do paradoxní situace. Na jedné straně je potřeba rozpoznat a odhalit, jak Kreml vojensky využíva informace k matení, zastrašování, rozdělování a průtahům. Na druhé straně hrozí posilování kremelského pohledu na svět už jen tím, že na něj reagujeme.
Nejintenzivněji se tento paradox projevuje na Ukrajině. Tam se kremelská válka nové generace nejen zkouší, ale šíří se odtud všeobecný pohled na svět jako na informační válku.
Jak tedy můžeme v informační válce zvítězit, když její nejnebezpečnější součástí může být idea informační války samotné?

Práve informačná vojna proti Ukrajine bola hlavným bojiskom ruskej propagandy (originál knihy vyšiel v roku 2019). A autor skúma, ako sa Ukrajina začala brániť vytváraním tzv. skupín informačnej bdelosti. Práve vtedy vznikli niektoré informačné kanály, blogy a médiá ktoré aktívne fungujú v čase prebiehajúcej  vojesnkej agresie proti Ukrajine...

Ďalšia kapitola je venovaná britskému štandardu žurnalistiky a BBC. A jej kontraste s médiami voľakedajśích komunistických režimov. V tejto súvislosti sa autor odvoláva na Václava Havla. V roce 1978 vyzval Havel lidi, aby přestali opakovat oficiální jazyk a rituály: opakování toho, čemu nevěříte, vás zlomí. Brzy poté byl uvězněn za „podvraceni republiky“.

Nasleduje téma "mäkkých faktov" a polarizácie verejnosti prostredníctvom sociálnych sietí:

Doktor Walter Quattrociocchi z univerzity v Benátkách ve studii „Emocionální dynamika ve věku dezinformací“ analyzoval během čtyř let padesát čtyři milionů komentářů v různých facebookových skupinách a zjistil, že čím déle diskuse pokračuje, tím vyhrocenější začnou komentáře být. „Kognitivní modely v komnatách ozvěn mají sklon k polarizaci,“ uzavřel. Quattrociocchi tvrdí, že to ukazuje emocionální strukturu sociálních sítí. Chodíme tam hledat emocionální podporu, kterou nám poskytují lajky a retweety. Sociální sítě jistým způsobem podporují mi-ninarcismus, který nelze nikdy dostatečně uspokojit, a to nás vede k zastávání radikálnějších postojů, abychom dosáhli větší pozornosti. Nezáleží na tom, zda jsou texty přesné, nebo ne, natožpak zda jsou nestranné: nesnažíte se zvítězit ve sporu ve veřejném prostoru s nestranným publikem, chcete jen dosáhnout co největší pozornosti stejně smýšlejících lidí. „Dynamika online prostoru vyvolává zkreslení,“ uzavírá Quattrociocchi. Je to politováníhodná smyčka: sociální sítě ženou člověka k polarizovanějšímu chování, což vede k požadavku senzačnějšího obsahu nebo přímo smyšlenek. Fake news jsou symptomem toho, jak jsou sociální sítě konstruovány.
A dochází tu k něčemu ještě zákeřnějšímu. Igor ve svých esejích z počátků studené války oslavoval snahu být co možná individualistický jako způsob, jak odolat nátlaku. Nejlépe to vyjádřil další exilový básník, nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij, který emigroval v roce 1972, v úvodním projevu na Williams College v roce 1984: „Nejjistější obranou proti zlu je krajní individualismus, originalita myšlení, podivínství, ba dokonce -chcete-li - výstřednost. To se nedá předstírat, falšovat ani napodobit.“
Za studené války byl pojem „extrémní individualismus“ spojen s bojem o získávání a předávání přesných informací, kdežto svoboda projevu byla spojována se svobodou uměleckého sebevyjádření - obojí vzdoro-válo režimům, které cenzurovaly fakta i „podivínství“. Dnes sociální sítě nabízejí neomezený prostor pro jakoukoli formu krajního individualismu. Vyjadřujte se, co hrdlo ráčí! Samotná podstata těchto sítí však uživatele odtlačuje od fakticity.
A je tu ještě jedna věc. Vaše sebevyjádření se přenáší do dat: do frekvence určitých slov, do doby postování a do informací o nás samotných, o našem pohybu a jazyce - to všechno se přenáší do sil, které nás ovlivňují kampaněmi a reklamou a jichž si možná ani nejsme vědomi. Pokud byste však v naději, že se doberete odrazu vlastního pravého já, hledali u zprostředkovatelů údajů nějaký vlastní datový otisk, budete zklamáni. Najdete tam jen fragmentárni zlomky informací (něco o zdraví, něco o nákupech) s nepravidelnými okraji, které můžete přikládat k sobě a tvořit z různé skládačky podle všelijakých krátkodobých cílů, drobné načmárané klikyháky, které lze donutit na pár vteřin zavibrovat, aby vás přiměly pro něco hlasovat či něco koupit. Sociální sítě, ten malý narcismi aparát a nejsnazší způsob, jakým jsme se kdy dostávali na piedestál marnosti, jsou zároveň mechanismem, který nás nejúčinněji rozděluje.
Už v Igorových raných příbězích je obsaženo vědomí, že extrémní individualismus má svá úskalí. Když je znovu pročítám, všímám si, že je jemně podrývá sám impresionistický a sebou posedlý vypravěč. Nakonec si člověk uvědomí, že jsou ty příběhy tak ponořeny samy do sebe, že ani nevnímají, co se děje kolem, že úplně ztrácejí kontakt s realitou.

Autor poskytuje i prenikavú sondu do spoločnosti preživšej rozpad impéria:

Lina ... byla v naši rodině první, kdo se vrátil: od roku 1989 byla členkou dokumentárních štábů, které v SSSR a v nových nezávislých státech natáčely. Když tam přijela poprvé, měla zvláštní pocit, že to, co vidi, není sladěné s tím, co slyší:jako byjejí sluch pokulhával za zrakem. Viděla dlouhé fronty lidi stojících příliš blízko u sebe, viděla, jak taxikář pohybuje ústy, ale slyšela je až o chvilku později.
Když sejí zvuky synchronizovaly s viděním, zjistila, že je v zemi, jejíž společnost má vyvržený žaludek a všude se válejí střeva jejich tragédií a traumat. Některé její první filmy byly o petrohradských dětech ulice. Byly jich tam celé kolonie, spaly v podzemiu teplého potrubí, žily všitích tmavých a mokrých sklepů s holými zdmi a připodobňovalyje normálním obydlím pohovkami a obrázky, které našly na skládkách. Mnohé děti mluvily ruštinou vzdělanců, ale utekly z domova, kde se jejich rodiče opíjeli do nepři-četnosti, protože se zhroutil veškerý smyslpro normálnost, rodinu a zdravý rozum. Všechny sociální role byly zpřevracené. Prostituce, která bývala tabu, najednou vypadala přijatelně. Aby studentky mohly podporovat své rodiče, odpovídaly na inzeráty hledající sekretářky „ bez komplexů “ - to byl eufe-mismus naznačující, že budou spát se šéfem.
Také politický jazyk se rozpadl do naprostého chaosu. V roce Odpracovala Lina na dokumentu o novém populárním politikovi Vladimíru Žirinovském, plavila ses ním na lodi po Volze a Žirinovskij v nádherném bílém obleku pronášel projevy k nadšeným davům shromážděným na březích. Byl předsedou Liberálně-demokratické strany, ale nebyl ani „liberálni“ ani „demokratický“ ve smyslu, v jakém se tato slova dříve v Rusku používala, tedy pro tolerantního, výmluvného prozápadniho člověka.
Potom nasleduje kapitola popisujúca, ako sa v podmienkach chaosu a rozpadu tradícií dá vytvoriť nová identita - na príklade agitátorov za muslimský štát na Západe.

A posledná kapitola nás zavedie späť do Ruska a osvetľuje autorove pohnútky odísť z krajiny.

V roce 2010 jsem Rusko opustil, protože jsem byl vyčerpán životem v zemi, kde, jak jsem v názvu své minulé knihy bezděky připomněl Han-nah Arendtovou, „nic není pravda a všechno je možné“. Byla to tehdy v Moskvě selanka, bylo to ještě před invazí na Ukrajinu (byť předzvěstmi mohlo být přepadení Gruzie a kobercové bombardování Čečenska), ale už to byl svět, kde spektákl vytlačoval smysl a jako jediný způsob, jak se prodrat mlhou informací, zbývala jen intuice. Vrátil jsem se do Londýna, protože jsem chtěl žít - slovy mého naivního já - ve světě, kde „slova mají smysl“, kde se každý fakt neodmítá s vítězným cynismem jako „pouhé PR“ nebo „informační válka“.
Zdálo se, že Rusko je země, která se nedokáže vyrovnat sama se sebou, protože prohrála studenou válku anebo kvůli dalším traumatům dvacátého století. Byla to nakonec, myslel jsem si, vedlejší show, kuriozita naložená ve vlastní agónii.
Pak přišel revoluční rok 2016 a věci jako dotekem kouzelného proutku začaly probíhat svižněji. Najednou se zdálo, že Rusko, které jsem znal, je všude kolem mne: radikální relativismus předpokládající, že pravdu nikdy nepoznáme, budoucnost se rozplizla do nestoudných nostalgií. Ideologii nahradily konspirace, fakta se rovnají lžím, rozhovory ústí do vzájemného obviňování, kde je každý argument jen součástí informační války... a zbývá jen pocit, že všechno pod vašima nohama je stále v pohybu, z podstaty nestabilní, fluidní.
A nebyly to jen postoje, které tehdy v Rusku převažovaly - ta země byla také neustále v hlavních titulcích novin: vpád na Ukrajinu, bombardování Sýrie, hackování USA, kupování Evropy.
 

---

 

Vybrané heslá na tému "Propaganda"  v chronológii  Watson.sk: